Chcete zlepšit náladu příběhem s dobrým koncem? Tady je!

V záplavě zpráv o sexuálním obtěžování a diskuse na téma ženských práv všude kolem jsem pro vás našla jeden krásný příběh. Těší mě o to víc, protože příští neděli budu tak trochu jeho součástí. Na start newyorského maratonu se totiž postavím společně s Kathrine Switzer.

Kathrine Switzer uběhla za svůj život čtyřicet maratonů. Úplně poprvé běžela jako dvacetiletá holka v roce 1967 v Bostonu. O tom, že to na trase neměla jednoduché – a to nejen kvůli dvaačtyřicetikilometrové vzdálenosti – asi nejlépe vypovídá tahle fotografie, kdy jí násilím vystrkává z trati tehdejší ředitel bostonského závodu Jock Semple. (Je to ten pán za jejím pravým ramenem.) Urostlý muž těsně vedle Kathrine je její přítel, který se snaží řediteli v útoku zabránit.

Kathrine Switzer nebyla první, která se rozhodla uběhnout maraton. (Rok předtím se o to pokusila Roberta Gibb.) Ale Kathrine byla první, která se do závodu oficiálně přihlásila. Sice k tomu použila malou lest, když uvedla pouze iniciály K.V.Switzer, ovšem na startu už nikdo nemohl pochybovat, že mikádo a lehké nalíčení pod číslem 261 je žena. 

Co je ale možná ještě zajímavější, že Kathrine Switzer nechtěl na bostonském maratonu vidět nejen jeho ředitel. Od startu ji zrazoval i její trenér. Pochyboval totiž, že dvaačtyřicet kilometrů je pro ženu vhodná, a hlavně zvládnutelná vzdálenost. Jinými slovy: nevěřil jí. Jak Katherine napsala ve své knize "Marathon Woman", několik týdnu před závodem se kvůli tomu ostře pohádali, načež jí trenér dál ultimátum: když maraton zvládne uběhnout v tréninku, má jeho plnou podporu i v závodě. No a Kathrine to zvládla. Tři týdny před maratonem uběhla dokonce osmačtyřicet kilometrů a její trenér musel změnit názor. Nakonec to byl právě on, kdo údajně trval na tom, aby se přihlásila oficiálně.

V samotném závodě se po útoku ředitele pár kilometrů polekaně ploužila. Ale pak se jeho hulvátství přetavily v ještě větší ctižádost a Kathrine závod dokončila v čase čtyři hodiny a dvacet minut. Přiznám se, že mě to docela vzato za srdce. Hlavně když jsem zjistila, že za její "skandální" kousek ji pořadatelé později diskvalifikovali a vyloučili z atletického svazu. Kathrine se ale stejně nenechala odradit. Postupně se přihlásila na devětatřicet dalších maratonů a svůj slavný bostonský závod dodnes využívá k propagaci ženského sportu a prosazování práv žen.

Když jsem si přečetla její příběh, vlastně mě překvapilo, že jeho historie není zase tak dlouhá. Padesát let! Ano, je to hodně, ale ne když zvážím, jaký kus jsme za tu dobu uběhly. Vždyť za týden v New Yorku budou ženy tvořit skoro půlku startovního pole. Tak děkujeme – Kathrine!    

Zdroj úvodní fotografie: Self