Je mít dítě TO NEJVÍC?

19.09.17
Zbytek září strávíme B., já a Benjamínek v New Yorku. Tohle město je moje srdeční záležitost. Miluju, jak pulzuje, jaký je tu cvrkot a obrovská energie, která se nedá úplně pojmenovat. Nikdy jsem tu nežila, ale dlouho jsem o tom snila.


Není to zase tak dávno, co jsem vykřikovala cosi o tom, že nikdy nebudu mít děti, abych se sem mohla odstěhovat a všechnu energii věnovat na to, že něco opravdu velkého dokážu. Jenom jsem úplně nevěděla co. Na podnikání jsem příliš velký srab. Na byznys nemám ostré lokty. Na finance znalosti. Na modelku tělo. Na herečku jsem přehnaná trémistka. Na profesionální sportovkyni bylo pozdě už před dvaceti lety. A tak jediné, co mě napadalo, bylo něco v oblasti psaní.


Od té doby jsem se střídavě hroutila, kdykoliv jsem sem přijela. Že utekl další půlrok nebo rok a já stále nic. Že jsem se pořád nenaučila dostatečně anglicky, aby mi B. přestal přepisovat celé pasáže v banálních dokumentech. Že mi nikdo nevolá, když jsem poslala do dvacátého zdejšího časopisu další z mnoha žádostí, jestli bych nemohla v redakci třeba třídit poštu. Že moje e-maily s články končí v koších šéfredaktorů a editorů označené jako nepřečtené. Že ať vkročím do kteréhokoliv ze zdejších knihkupectví, leží tam tak skvělá díla, až si vždycky říkám: "O co se zatraceně hodlám snažit?", načež se zablokuju a nejsem schopná napsat jednoduchý fejeton - česky. Takhle tou bestsellerovou autorkou nikdy nebudu!

A pak jsem sem minulý pátek odcestovala vůbec poprvé s Benjamínem. Po všechny ty roky, co sem jezdím, jsem neviděla mnoho Newyorčanů, kteří by se zpomalili rychlou chůzi, zvedli oči od novin, tabletu nebo mobilu, zastavili se, aby prohodili větu, usmáli se nebo dokonce dělali směšné obličeje. Teď se to už několikátý den děje v jednom kuse. Chodíme po městě, můj syn sedí v nosičce, divoce máchá ručičkama a radostně výská. Je to tak nevinné, opravdové, živoucí, obrovské a úžasné, že to rozesmává kravaťáky z Wall Streetu, dojímá dámičky z Upper East Side, povoluje prázdné výrazy bezdomovců a rozpovídává zdrženlivé japonské turisty. Všimla jsem si toho už v pátek, ale teprve dneska mě ty scény udeřily tak prudce, že mi v hlavě explodoval ohňostroj: konečně jsem něco velkého dokázala! Dala jsem život, co za tři dny dokázal zlepšit náladu tolika lidem, že se jich nikdy nedopočítám.


A bude to, na rozdíl od článků v časopisech a knížkách na pultech, mojí součástí už navždy.  
Novější příspěvek
Starší příspěvek
11 komentářů