Jan Březina: "Kdybych chtěl žít jednoduše, zůstanu v Česku"

Jan Březina: "Kdybych chtěl žít jednoduše, zůstanu v Česku"

Asi jste poznali, že poslední zhruba půlrok mám z života v Americe takové zvláštní pocity. Jeden den jsem tu ráda, druhý ne. Vždycky se mi zdálo, že zdejšímu prostředí a kultuře rozumím, ale teď se přistihávám, že vlastně ne.  

Proto jsem si řekla, že tady na blogu občas zveřejním rozhovory s lidmi, kteří by mi v tom mohli pomoct. Jako prvního jsem oslovila Honzu Březinu, novináře, bloggera, podnikatele, milovníka značky Apple a příznivce kavárny Starbucks, o které publikoval v polovině srpna zajímavý text na svém blogu. Zmínil se v něm mimo jiné, že v USA tráví hodně času a jednou by se sem chtěl přestěhovat. Díky jeho textu jsem se vrátila v čase o pár let zpátky, kdy jsem snila o tomtéž. Dneska tady jsem, a i když jsem se tu naučila žít, často mě to táhne zpátky do Čech, ačkoliv ani tam už vlastně nejsem doma. A tak mě zajímaly myšlenky a pocity člověka, který to má naopak. Říkala jsem si, že pro mě jeho názory mohou být inspirativní a možná mě upozornit na dobré věci, které začínám brát po čtyřech letech života tady jako samozřejmost a přestávám si jich vážit.  A protože vím, že mě čte spousta lidí tady v Americe i jinde v zahraničí, říkala jsem si, že by rozhovor mohl být obohacující i pro vás. Tak snad jsem se nespletla. :)

Honzo, co pro tebe znamená americký sen?

Že i sebešílenější myšlenku nikdo dopředu neodsuzuje. Když to vyjde, tak všichni zatleskají, a když ne, život jde dál. Můj sen je dělat práci, která mě baví, pomáhat tím lidem a být při tom v pohodě.

Jan Březina v Los Angeles

To je hlavní důvod, proč chceš žít ve Státech?

Ano. Ale mám rád i řadu jiných aspektů Ameriky. Jeden z nejdůležitějších pro mě je, že zdejší lidé jsou apriori pozitivně nastavení. Kdykoliv řeším něco s Američanem, vždycky hledáme řešení. Kdykoliv řeším něco s Čechem, vždycky hledáme důvod, proč to nepůjde. Druhá věc je, že ve Státech je výrazně větší tendence dodržovat pravidla, aspoň tedy mezi normálními lidmi. V Čechách obvykle prvně hledáme, jak pravidla očurat. Taky se mi líbí, že zdejší prostředí je motivační. Že úspěch je dobře, peníze jsou dobře, že to lidé otevřeně říkají, že za ním jdou a všichni kolem je podporují. Což říkám s plným vědomím toho, že Spojené státy jsou pro život výrazně náročnější. Kdybych chtěl žít pohodlně a jednoduše, zůstanu doma, protože málokde se žije tak bezstarostně jako v Česku. Jenže já mám prostě rád, když to tak úplně jednoduše nejde. Potřebuju těžkosti. Výzvy. Amerika je nabízí. V tomhle cítím, že je to země pro mě.

Jak reálné je, že se sem s rodinou skutečně přesunete?

Už na tom pár let pracuju. Založil jsem ve Spojených státech několik společností a momentálně přes investorská víza řeším úřední formality. Protože je mi už přes čtyřicet a mám rodinu, nechtěl jsem si jednoho dne prostě zabalit batoh a jet to na druhou stranu světa zkoušet od píky. To by ve zdejším prostředí byla sebevražda. Chci mít zajištěné živobytí, slušnou práci, chci vědět, kde a jak budu bydlet, kde moje děti budou chodit do školy. Proto jsem si v Česku poslední roky budoval životní styl, který teď jednom přenesu přes oceán. 

Čeho se bojíš?

Vlastně moc ničeho. Posledních dvanáct let trávím ve Státech spoustu času. Prošel jsem si objevováním maličkostí, co tvoří životní jistoty – jako třeba že přijdu do Safeway a vím, ve kterém oddělení mají, co mi chutná. V tomhle problém nevidím. Co mi ale vadí kvůli dětem je spousta reálně nebezpečných míst, která v Americe jsou. Takové to, že jedete do města, ulice A je úplně bezpečná a v ulici B vás může někdo zastřelit. A všichni místní to vědí, proto do ulice B nechodí, ale člověk, který to nezná, může mít problém. To se v Evropě nestane.  

Honzův Instagram (alisczech) je plný nádherných fotek. Tato je ze San Franciska.

Co se ti líbí na Americe?

Vždycky jsem oceňoval, že kdykoliv se ve světě dělo něco zásadního, Američané se chovali pragmaticky. Zatímco v Evropě bychom v zájmu vlastního blaha, když šlo do tuhého, potopili klidně celý kontinent, Američané se semkli a fungovali. Proto teď se smutkem sleduju, jak zdejší obecná morálka pod vlivem současného prezidenta klesá a klesá a Amerika se čím dál víc poevropšťuje.

Jak se pro tebe změnila Amerika za posledních dvanáct let?

Hodně. Ale možná se proměnil můj pohled na ni, to nedokážu posoudit. Každopádně mám pocit, že bývala pohodovější. Dřív lidé, když jsme se potkali a pozdravili na ulici, bývali vážně hodně bezstarostní a v klidu. Teď jsou pořád přátelští, ale zároveň je na nich vidět, že řeší životní problémy: že mají strach z terorismu, z politiky, taky z další finanční krize. Pohodovost jakoby se z nich někam vytratila.

Ale nebyla jenom hraná? Osobně jsem v žádné jiné zemi nepoznala tolik lidí nešťastných nebo na antidepresivech.

Protože Američané žijí od narození v obrovském tlaku, aby byli správně, co se týká životního příběhu - bydleli ve správné čtvrti, chodili do správné školy, správně se oblékali, vystudovali správnou školu. Pořád se vědomě poměřují s druhými, což ustát není žádná sranda. Často o tom vedeme debaty s kamarádem Američanem, co se přestěhoval do Čech a je u nás velmi šťastný. A já se chci přestěhovat do Států. Snažíme se přijít na to, jak je možné, že jdeme každý opačnou cestou.

A?

Protože se nám líbí pocit, že se staneme expaty. Expati totiž mají ve společnosti zvláštní postavení a lidi se k nim chovají vstřícněji. Když jste expat v USA, takže vlastně cizí, všichni vědí, že jste cizí, svým způsobem vlastně divná a ten obrovský tlak opadá. Když jste cizí v Česku, lidi se k vám taky chovají jinak. Například tolik neremcají.

V čem se Amerika za tu dobu, co sem jezdíš, změnila k lepšímu?

Pro mě osobně Američané v posledních pár letech objevili technologie. Ještě před pěti lety byla drtivá většina zdejší populace technologicky negramotná. Mobil jim stačil obyčejný, protože byl stejně jenom k zavolání. Smsky nikdo nepsal a internet byl jenom na e-mail, protože poslat přes něj peníze nikoho nenapadlo. Tohle se hrozně rychle obrátilo a upřímně nechápu, jak to dokázali.

Co tě tu naopak vytáčí?

U spousty lidí neochota přemýšlet. Hodně Američanů pracuje a jedná podle manuálů a absolutně u toho nemyslí. Což my Češi zase umíme velmi dobře. Když se dostaneme do úzkých, vezmeme do ruky selský rozum a nějak si poradíme. Tady když se lidi dostanou do úzkých a nemají řešení v návodu, tak prostě – nemají řešení.

Čím to pak je, že americké firmy jako třeba ty, co máš rád - Apple, Starbucks jsou tak úspěšné a dokáží měnit svět?

Ale v Evropě je taky hromada firem, které mění svět. Jenom nejsou sexy, a tak nikoho nezajímají. Tady si podnikatelé uvědomují, že všechno v životě má příběh a emoce a naučili se s tím pracovat. To je celé. V Evropě místo toho děláme tabulky a grafy.

A nejsou příběhy jen chytrý marketing?

Ne. Je to založení lidí, které mají dané díky společnosti, do níž se narodili a ve které vyrostli. Jasně že je svým způsobem absurdní. Když se mě na to někdo ptá, rád uvádím příklad firmy LifeProof, která vyrábí voděodolná pouzdra na mobily. Jejich oficiální korporátní příběh je, že zakladatel byl surfař a jednou takhle šel na pláž a zjistil, že si nemá kam dát iPhone. Doma vymyslel pouzdro, ukázal ho kamarádům, a protože těm se líbilo, prodal jich milion. To je samozřejmě blbost. Nikdo si doma nevyrobí plastové pouzdro a kamarádům jich milion neprodá. Ale kdykoliv se bavím s lidmi z téhle firmy, tomu příběhu věří a jsou na něj upřímně hrdí. To jim nenalinkoval nikdo z marketingu. To je prostě v nich.  

Stejně jako heslo, že každý může uspět? To přece taky není pravda.

Přesně tak. Mně osobně třeba nikdy nevadilo, jak jsou Spojené státy vlastně rozdělené – etnicky, sociálně, ekologicky a že rovné šance pro všechny jsou jenom taková pěkná reklama. Takhle to přece funguje i jinde na světě. Jenom někde se to víc zametá pod koberec. Třeba u nás se sice pořád tváříme, že můžeme dát dítě na nejbližší základní školu, a je to vlastně v pořádku, protože vzdělání dostanou všichni stejné, ale dávno to není pravda. Rozdíly mezi školami jsou propastné. Stejně tak když budu Rom, moje startovní šance budou v životě úplně jiné, než když se narodím jako bílý Čech. Rozdíl je, že v Americe je to vidět na každém kroku – proto to tady působí krutě. Přesto mnozí lidé věří, že ačkoliv se nenarodili do správné rodiny nebo nemají správné vzdělání, může pro ně jejich životní příběh nakonec dopadnout dobře.    

Protože tohle je blog o radosti, co ti za mořem dělá radost?

Maličkosti. Třeba dneska ráno jsme před hotelem našli na parkovišti zlatý řetízek. Odnesl jsem ho na recepci a recepční se příjemně usmál a odvětil "God bless you". Hledali jsme poštu, zeptal jsem se řidiče autobusu a ten se mnou vystoupil a ukázal mi kam jít. A večer při čekání na stůl v Denny's se se mnou dal do řeči cizí chlápek, poradil mi dvě skvělá místa na focení a ještě vysvětlil zkratku, kterou jsem neznal. Prostě mi chtěl pomoci. Tohle je pro mě Amerika, která mi dělá radost.

A jaké místo máš rád?

Obecně Západní pobřeží. Kdybych si mohl vybrat úplně bez ohledu na peníze, rád bych se usadil v Santa Barbaře – evropské místo s americkou atmosférou, kde se dá chodit po ulicích pěšky a člověk nemá důvod se bát. Je tam hezká příroda, spousta slunce, je to blízko do L.A. Taky mám rád Phoenix, Sierru a spoustu dalších míst z West Coast. Lidi na Západě mi vždycky přišli víc v pohodě než ve zbytku Států. Východ mi k srdci tolik nepřirostl.