Co je pro mě zatím těžké na mateřské?

Co je pro mě zatím těžké na mateřské?

Před pár lety jsem nevěřila, že někdy budu mít děti. Teď mám skoro sedmiměsíčního syna. Připadá mi to jako zázrak, jsem šťastná a užívám si to. Přesto má ale můj život matky a ženy v domácnosti i stránky, které nejsou tak růžové. Tady jsou ty, se kterými se zatím potýkám nejčastěji.

Každodenní stereotyp

Benjamina miluju, ráda s ním trávím čas. Baví mě pozorovat jeho pokroky, zpívat mu, číst mu a připomínat si skrze něj svoje vlastní dětství. Neměnila bych za nic na světě, na druhou stranu, když čtu v jedenáct dopoledne už po čtrnácté Krtečka a dělám popětadvacáté kapy kap, kapy kap, jak na něj prší voda, nemůžu říct, že bych u toho svítila nadšením, jaká je to zábava. Naopak, kolikrát si oddechnu, když si chvilku hraje sám a já ustoupím pár kroků do kuchyně, kde zkouším třeba nějaký nový recept a rozbiju tím aspoň na pár minut stereotyp přebalování, krmení, oblékání, svlékání, hraní, zastavování snahy strčit si do pusy všechny kabely, boty, žaluzie u balkónových dveří a dalších činností se zatím (nulovým) efektem. Ačkoliv se snažíme maximálně využít nabídky velkoměsta, kde žijeme, náhodný pozorovatel zvenčí by u nás mezi všedními dny od pondělí do pátku nezaznamenal mnoho rozdílů. Jeden druhému se tak nápadně podobají, že kolikrát nevím, jestli je pondělí nebo čtvrtek. Mám dny, kdy se v tom stereotypu po tolika letech v pracovním kolotoči až rochním blahem. A mám takové, kdy se v něm cítím znuděná a očima posouvám ručičky na hodinách, aby už byl čas spaní a já si mohla z mateřství chvilku odskočit - třeba ke knížce nebo sem na blog. 

Nulové výsledky

Než se narodil Ben, bývala jsem efektivní a velmi výkonově orientovaná. Moje dny byly plné od rána do večera a odškrtáváním položek na seznamu úkolů jsem byla až posedlá: čím víc jich na konci dne bylo přetažených černým fixem, tím jsem byla spokojenější. Teď sice od rána do večera taky pořád něco dělám, utírám, uklízím, vařím, někoho krmím, kojím, oblékám, svlékám, jenže na konci dne to nikde není vidět. Lhala bych, kdybych řekla, že nestíhám. Protože - stíhám. Ale když už si napíšu nějaký seznam pracovních úkolů souvisejících třeba blogem nebo zápisníky, co připravujeme, plním ho třeba i několik dní – jednu jedinou věc! Hlavně proto, že úkoly uvedené o pár řádků výše mi trvají asi tak desetkrát déle, než bych si přála a když si užuž sedám k něčemu většímu z to-do listu, miminko zapláče, B. potřebuje vědět, kde má světle modrou košili (v pračce jako obvykle) nebo jsem tak utahaná, že mi hlava klesne do klávesnice počítače a těžko sbírám síly na cokoliv jiného než na přemístění se do postele. 

Neschopnost oddat se tomu nejdůležitějšímu

Ben se narodil do období, kdy se mi po deseti letech denodenní snahy pracovně dařilo, na co jsem sáhla. Všichni mě chválili, říkali, co ještě můžu udělat, zpracovat, napsat, vydat, jen v květnu jsem si z týdenní návštěvy Prahy odvezla nápadů a nabídek tak na pět let dopředu a každou chvíli se objeví nějaká další. Přestože jsem si jasně řekla, co je pro mě důležité - čas s Benem a ten, který si užíváme doma, klid a pohoda, občas mi to nedá a váhám: nezvládla bych to náhodou? Třeba po nocích, když budou kluci spát? Když jsem teď měla náročnější období kvůli uzávěrce dalšího zápisníku, B. bylo líto, že přišel domů a já si odcházela sednout do pracovny k počítači. Říkala jsem mu, že to musí chvilku vydržet, což vydržel, zároveň ale cítím, že nás do téhle situace nechci postavit znovu. Jenže pak přijde nový den, další zajímavá nabídka a já se zase přistihnu, jak mě svrbí prsty a dychtivě čmárám po papírech, co mi k ní víří hlavou. Zatím se s tím neumím moc dobře popasovat a vyčítám si projekty, které přijmu (a nad kterými pak v půl deváté večer usínám), stejně jako ty, co odmítnu (a které pak vidím na FB nebo Instagramu zpracované někým jiným a je mi to líto). Je to jako žít si spokojeně doma, ale neustále koukat z okna ven, co zajímavého se tam děje, aby mi to náhodou neuteklo. 

Život bez chůvy

Protože žijeme, kde žijeme, nemám po ruce ani jednu babičku – k americké to máme devět hodin autem, k české devět hodin letadlem, a z několika různých důvodů nemám zatím ani žádnou chůvu. Jeden jsou peníze, druhý, že nejspíš pořád ještě neumím připustit myšlenku cizího člověka u nás doma a hlavně – u svého miminka. Žiju vedle člověka, který má v popisu práce nikomu nevěřit, a ve městě tak velkém a anonymním, že ani reference nejsou dostatečnou zárukou ničeho. Na druhou stranu, je mi úzko z toho, jak se s B. jeden druhému obzvlášť během týdne ztrácíme v rozdílných biorytmech a povinnostech. V kině jsme byli naposled v lednu. Na večeři sami dva – dva dny před porodem, to je 6. února. Jakkoliv se bojím Benjamina komukoliv svěřit, zároveň bych dala cokoliv za to, abych se mohla "udělat hezká" a vydrželo mi to déle než dvě minuty - nemít vlasy stažené úporně do culíku, obličej oslintaný od uší po řasy a na šatech fleky od mlíka, hrášku, sladkých brambor, případně kombinace toho všeho dohromady. Abych se v restauraci najedla nejen vidličkou, ale mohla použít celý příbor. Aby mě někdo vnímal. A obdivoval. Pokud možno i za něco jiného než za to, že jsem právě vytáhla z trouby ucházející lasagne a do minuty uspala dítě. 

Život bez ocenění

Než jsem byla těhotná, dostávalo se mi čas od času mužské pozornosti a komplimentů. Když jsem s sebou nosila těhotenské břicho, rapidně jich ubylo. Každopádně od února, co před sebou tlačím kočár nebo mám na břiše uvázanou nosičku, jsem nedostala ani jeden. To jsem porodem tolik zestárla? Zošklivěla? (To se mi nezdá, ačkoliv k sobě umím být hodně kritická.) Nebo je kočárek s miminem pro muže jakýsi automatický signál, že se mnou nemá smysl ztrácet čas? Od té doby, co mám Benjamina, sice chodím s nevytrhaným obočím, v oblečení, ze kterého se snadno dají vyndat prsa, bez doplňků a v posledních týdnech i poněkud oslintaná. Ale – nekašlu na sebe (třeba nohy od kolen dolů mám vždycky poctivě oholené - a obě!), takže že bych si nezasloužila ani jeden kompliment, to mi přijde kruté. Mimochodem: stejně neviditelné jako moje vizáž jsou teď i mé názory. Nedávno jsme byli u přátel, když se konverzace stočila od filmů k politickému tématu Severní Korea. Byla jsem zvyklá, že v těchto chvílích mívá v našem vztahu vždycky navrch B., zatímco mě všichni berou spíš jako ženu v domácnosti. Co nicméně ráda a dychtivě přispěje do diskuze, když se jí někdo zeptá. Každopádně, tentokrát to bylo úplně poprvé, kdy se NIKDO nezeptal. Kdy se mě nad rámec dítěte (jak spinká a jí) nezeptal NIKDO NA NIC. Kdy jsem si přišla, jako bych tam v určitých momentech vůbec NEBYLA. Bylo mi to líto.     

Život bez vlastních příjmů

Je trochu komplikovanější téma, takže tomu věnuju někdy příště celý článek.        

Zajímalo by mě, co je pro vás těžké na mateřské.

Napište mi o tom – PROSÍM – do komentářů pod článek, ať si mohou počíst i všichni, kdo mě nesledují na FB nebo Instagramu a nevidí komentáře tam. Děkuji. :)

P.S. Když jsem dopsala tento článek, Ben si pořád ještě dával svou odpolední - tentokrát - skoro dvouhodinovku. Udělala jsem poslední tečku a přistihla jsem se, jak si říkám: "Hm, už bys pomalu mohl vstávat, broučku." Už se mi po něm totiž zase stýskalo. :)