Okamžik radosti: Hodně brzké ráno
Dnešní ráno pro mě bylo kandidátem na jedno z nejhezčích z celého léta. Nejen proto,
že je pátek a B. má dneska volný den, takže nás čeká o kousek delší víkend.
Ale hlavně proto, že jsem se sama od sebe probudila – a taky vstala – už v 5:38. Je mi jasné, že někomu to může znít jako čiré bláznovství, ale já jsem z toho měla až iracionální radost.
Ale hlavně proto, že jsem se sama od sebe probudila – a taky vstala – už v 5:38. Je mi jasné, že někomu to může znít jako čiré bláznovství, ale já jsem z toho měla až iracionální radost.
Než jsem porodila Bena,
bývala jsem ranní ptáče. Vstávala jsem nejpozději v šest. Sama od sebe, s budíkem,
jak kdy. Líbilo se mi, jak je všude po domě, a dokonce i v naší ulici, v tuhle
dobu ticho. Udělala jsem si čaj, otevřela balkónové dveře a když mi po těle
přeběhla husí kůže, užívala jsem si čerstvého, i v parném létě v ještě chladivého rána, kdy vzduch voní prostě jinak. Někdy jsem vyřídila
e-maily, odpověděla vzkazy na Facebooku, poměrně často jsem psávala články do
časopisu – přistihla jsem se totiž, že tak dobře jako hodně brzo ráno už mi to
pak nikdy nejde. I v kavárně jsem bývala ráda první. Těšilo mě, že si můžu
vybrat úplně jakýkoliv stolek, kam si sednu, že dostanu úplně první croissant z vitríny
a do cappuccina mléko, co právě otevřeli. V Praze mě na tom asi nejvíc bavil pocit, že mám náskok – ostatní teprve jedou do práce, kde už na ně v e-mailu
čekají moje věci. Tady v Americe se mi zase líbilo, jak mám před sebou úžasně dlouhý den. Vždyť v sedm hodin ráno už jsem měla tolik hotového! To jsem
úplně zbožňovala!
Teď po porodu je všechno
jinak. Vstávám sice pořád docela brzo kvůli B., ale taktak rozlepím oči, abych
viděla, co mu chystám k snídani. Když pak odejde do práce, cítím se kolikrát
tak uondaná a bez energie, že zalezu si s Benem ještě zpátky do postele.
Někdy tam zůstaneme do deváté, občas do desíti. Mazlíme se, a když usne a nějakou
vzácnou shodou okolností neusnu já, čtu si. Taky je to hezké, zase jiným
způsobem, ale ta euforie z hodně brzkého rána mi prostě chybí. Naposled
jsem ji zažila myslím v Praze, kdy jsem za rozednění běhala po Starém a Novém Městě (fotka je právě z toho dne). Jenže to už bude skoro tři měsíce! A teď znovu dneska.
Ale možná proto, že ke mně taková
rána teď přicházejí poněkud překvapivě, mám z nich o to větší radost. A
taky nutkání napsat o nich na blog, když jsou mi tak vzácná.
:)
Pekne :) uplne chapem. Len Tak mimochom, kolko ste zvykli spavat, ked ste vstavali tak skoro? E.
OdpovědětVymazat:) Tohle bylo mimořádné, spát jsem šla kolem jedenácté. Obvykle teď chodím spát kolem jedenácté a vím, že to se mi pak tak brzy vstává špatně. Potřebuju aspoň sedm a půl hodiny, abych měla pocit, že jsem odpočinutá. ... Jednou za čas si jdu lehnout s Benem (7.30 večer) a to je pak balada. :))
Vymazat