Kde jsem byl, než jsem se narodil?

Kde jsem byl, než jsem se narodil?

Zdá se mi, že se u Bena začínají projevovat první osobnostní rysy. Každý den zhruba od osmi od rána je velmi aktivní, a to trvá až do večera. Když je najezený (a neusne u prsa), ještě tak prvních deset patnáct minut po jídle se dokáže zabavit sám: zkoumá svoje nohy, sleduje nad postýlkou pověšený kolotoč nebo bere do pusy různé hračky a ožužlává je. 

Jenže po těch deseti minutách ho to pomalu přestává bavit. Někdy začne jenom kníkat, jindy se dokáže docela dopálit. Srdceryvně pak pláče, dokud k němu nepřijdu a nezačnu si hrát s ním – a běda, když bych se na něj jen koukala a vzala si do ruky třeba knížku.

Protože je tak aktivní a velmi rád sleduje dění kolem a potkává nové lidi, denně chodíme ven – dneska třeba projít se do obrovského knihkupectví, protože prší. Ale pořád být venku nemůžeme a já se poslední dobou přistihávám, že mě trochu dochází inspirace, čím ho doma zabavit. Když probereme všechny hračky, zazpíváme si se slonem, opičkou, s YouTube Priceznu ze mlejna, s Čerty nejsou žerty, přečteme pětkrát Mravenečka, šestkrát Krtečka, zatancujeme si, tápu, co dál. Většinou si pak dám Beníka do nosičky, chodíme po bytě, a já mu ukazuju, kde to vlastně vyrůstá.  

No a takhle jsem včera narazila na zajímavé téma.

Zase jsme chodili po bytě, já jsem popisovala lednici, postýlku, obrazy, až jsme došli ke krbu, nad kterým máme v rámečcích různé fotky, mimo jiné také jednu svatební. "To je maminka a tatínek, když se před třemi lety brali," slyšela jsem se říkat nahlas, "to byl Beníček ještě … eeeee, no …," zarazila jsem, protože, kde vlastně byl?, abych o pár vteřin později dořekla: "Eee, to byl Beníček ještě v nebíčku." Pochopitelně zatím se můj syn s tímhle kostrbatým vysvětlením plně spokojil, neboť je mu úplně jedno, co říkám. Ale došlo mi, že do budoucna se budu muset naučit, co a jak odpovědět. Což bude zajímavá výzva, vzhledem k tomu, že sama v téhle filozofické otázce tápu: kde jsme byli, když jsme ještě nebyli na světě? Uffff!

Načež mi dochází, že si vlastně vůbec nepamatuju, jaké vysvětlení jsem na tuhle otázku dostávala já. B. doma říkali, že byl "twinkle in the eye", což je prý mezi americkými rodiči docela rozšířená fráze volně přeložitelná jako že byl světýlkem nebo jiskřičkou v očích rodičů. No - nevím, zda-li by mě taková odpověď uspokojila. Každopádně mě překvapila. Od nábožensky založených Američanů bych spíš čekala něco duchovnějšího, související s nebem, anděly nebo Bohem. 

Opravdu by mě zajímalo, jak na takovou otázku svých dětí reagujete vy, a možná ještě víc, jaké vysvětlení dáváte sami sobě: kde jsme byli, když jsme ještě nebyli na tomhle světě? :)

A klidně připište i tipy na to, jak zabavit aktivní pětiměsíční miminko. Budu ráda! 

Děkuju!