Blog má rekordní návštěvnost: DĚKUJU!

06.07.17
Vůbec nevím, čím to, ale kdykoliv jsem se za poslední dva měsíce podívala na statistiku čtenosti blogu, Google na mě vyplivnul naprosto neuvěřitelná čísla. Možná poprvé za celou dobu, co ho píšu, si výrazně uvědomuju, že moje radosti, postřehy ze života v Americe nebo články o mateřství nečte jen maminka a pár kamarádů, ale i lidé, které jsem nikdy neviděla.

 S některými z vás jsem si vyměnila i pár celkem osobních vzkazů, což mi přijde zvláštní vzhledem k tomu, že jsme se nikdy nepotkali, ale zároveň velice milé.

Nedávno se mě jedna čtenářka ptala, proč na tomto blogu chybí úvod. To vím náhodou velice přesně. Ačkoliv se to možná nezdá, psaní mi dá občas pořádně zabrat. Hlavně z toho důvodu, že o něm a o sobě od začátku pochybuju: Neměl by mít můj blog nějaké jedno konkrétní téma? Jaký by měl být grafický design? Nepíšu moc naivně? Nepůsobím moc dětsky? Nebo naopak – až příliš vážně? Mám psát česky? Anglicky? Obojí? Jak moc o životě za mořem? Jak moc o mateřství? Co říct můžu? Co bych raději neměla? A mám vůbec co říct, když jsem vlastně úplně normální – žádné kruté dětství, třicet kilo nadváhy, vyhazování tří čtvrtin domácnosti ve jménu minimalismu, žádná superschopnost, třeba ve sto šedesáti znacích vtipně glosovat aktuální dění nebo lahodně kuchtit a úhledně to servírovat na talíř? Nenabízím žádné alternativní návody alá jak vyhnat horečku z těla bez zobání prášků, neřeším žádné kontroverze jako jestli svoje děti pošlu nebo nepošlu do školy (pošlu), a nakonec nemám ani koupelnu přetékající kosmetikou a ve skříni outfity, co bych mohla vystavit pro inspiraci či lajky. Můžu tedy vůbec někoho zajímat?  

Když jsem začala, jeden den jsem nadšeně psala o tom, co mě právě napadlo, druhý to mazala (včetně právě toho úvodu), neboť se mi zdálo, že to vůbec nejsem já a musím začít znovu. Lépe. Jeden den jsem si říkala, že budu psát pro sebe, druhý den mě trápilo, čím to je, že si můj příspěvek přečetli dva lidé – já a moje maminka. Někdy jsem se tak detailně zaobírala tím, jak a co bych měla psát a jestli to tedy dělat pro sebe nebo i pro ostatní, že se tady několik dlouhých týdnů nic neobjevilo. 

Přála jsem si, abych si byla sama sebou jistá a měla jasno v tom, jakou svému blogu dám formu, stylistickou i vizuální. Pak jsem otěhotněla a začalo mi to být malilinko jedno. Řekla jsem si, že budu prostě psát, neboť je to jedna z mála věcí, co mi zůstaly z života v Česku, obzvlášť teď na mateřské. Psaní mi také pomáhá srovnat si věci v hlavě a jednoho dne budu vděčná za to, že jsou moje myšlenky uložené. Věděla jsem, že když nebudu psát veřejně, dřív či později moje předsevzetí zajde na nedostatek nadšení. Což i tak mnohokrát hrozilo, kdybych tu neměla vás, čtenáře.

Nikdy nebylo tak jednoduché říct si, že s psaním blogu přestanu jako když mám celý den v náručí aktivní pětiměsíční dítě a doma muže, co nechápe, proč občas večer uondaná místo s ním na gauč sedám k počítači a doluju ze sebe myšlenky a slova, když za to vůbec nic nedostávám.

Jenže já dostávám.

Poslední dobou tolik reakcí, ať už ve formě komentářů tady na blogu, vzkazů na Facebook, Instagram nebo e-mail, že je sotva stíhám číst. Pomáhají mi zorientovat se ve spoustě témat stejně jako utišit vnitřního kritika, že tohle moje počínání není k ničemu. Nabíjejí mě, když se mi nechce. Nehledě na to, že každá vaše reakce, ať už kdekoliv, mi způsobuje nevyslovitelnou radost.

DĚKUJU!



(A pište, prosím, dál!)


Novější příspěvek
Starší příspěvek
15 komentářů