Nevyspaná

13.06.17
Ještě před deseti dny jsem po ránu mívala jakž takž odpočatou tvář bez kruhů pod očima a všem v okolí nadšeně vyprávěla, jaké mám úžasné, spavé miminko. To Benjamin vstával maximálně jednou za noc, navíc ve chvíli, kdy už se skoro rozednívalo. Když jsem ho kolem páté ráno nakrmila a v pokoji byla dostatečná tma, dokázal zaspat ještě tak do sedmi. 

To jsem netušila, jak rychle se všechno může otočit.  

Nejdřív se dva dny probudil jednou, poté další dva dny dvakrát za noc. Teď poslední týden ale vstává i třikrát nebo čtyřikrát! Někdy se hlasitě dožaduje mléka, jindy se ve dvě ráno přetáčí, aby mohl v postýlce pást koníčky, případně si pobrukuje, boxuje a hlasitě kope nožičkama do matrace. Taky mi přijde, že večerní uspávání je daleko náročnější. Zatímco dřív spal, jakmile jsem ho položila do postele, poslední týden nepokojně mručí a někdy pláče. Než zaspí, několikrát se vracím do ložnice, chovám, kojím, zase chovám, zpívám, kojím a tak dokola. Vůbec si nedokážu vysvětlit, čím to je. Zdají se mu nějaké ošklivé sny? Jsou to zuby? Hlad? Strach? Nebo první pokusy zjistit, jak moc si lze rodiče, hlavně maminku, omotat kolem prstu? Nevím.  

Proč to ale píšu. (Kromě toho, že si potřebuju postěžovat a potřebuju, abyste mi sem napsali, že to zase přejde. :))

V sobotu jsme byli na návštěvě u známých, kteří mají dvě děti, čtyřletou holčičku a ročního chlapečka. Když kolem druhé odpoledne nastal čas, kdy si měl malý Jack zdřímnout, moje kamarádka ho zanesla do postýlky, aby za dvě minuty byla zpátky v obývacím pokoji. Zrovna když se usadila, miminko spustilo srdceřvoucí řev, který jsme všichni slyšeli skrz bezpečnostní kameru. Zatímco já bych okamžitě vyběhla a brala schody do patra po dvou, abych dítě uklidnila, oba naši známí dál v klidu seděli a popíjeli kávu. Nezvedli se ani poté, co Jack plakal víc než pět minut a já jsem těžko skrývala poplašený pohled. „Je ve své postýlce, najezený, přebalený, všechno, co potřebuje, má. Necháváme ho vyplakat,“ informovala mě jeho maminka. Nakonec Jackův řev trval zhruba osm minut, než vyčerpáním padl a hodinu a půl spal.

Není to poprvé, co jsem se s tímto přístupem setkala. Praktikuje ho několik našich známých, přičemž jedni zvolili trochu mírnější variantu – stojí za dveřmi a čekají pět minut. Pokud miminko neusne, jeden z rodičů vejde, pohladí ho po hlavičce, jemně mu připomene, že teď už by mělo spát a znovu se vrátí za dveře. Pokud dítě nespí, intervaly se postupně prodlužují. Po úvodních pěti minutách následuje šest, poté sedm, osm, devět minut a tak dále, dokud nezavře očička. Pointa je nepolevit, nevzít ho do náruče a nijak ho neutěšovat, protože takový přístup by ho akorát zmátl. Všichni naši známí tvrdí, že se jim spánkový trénink vyplatil a že bychom s ním měli co nejdřív začít taky.

Ale já nevím. Když jsem se o cosi podobného pokusila včera večer, vydržela jsem to pár vteřin. Sedla jsem si v obýváku na gauč, popíjela čaj, a ačkoliv mi tekly slzy jako hrachy, zařekla jsem se, že zkusím vytrvat aspoň pět minut. Nakonec jsem podlehla, vešla do ložnice, Beníčka vytáhla z postýlky a potřetí ten večer mu nabídla prso. Zhruba po deseti minutách u něj kolem osmé hodiny usnul, bohužel v jedenáct už byl zase vzhůru.

Musím přiznat, že už když jsem o spánkovém tréninku četla před porodem, přišel mi krutý a nelidský, ačkoliv teorie v pozadí zněla logicky. Teď si ho nedokážu představit vůbec. Zdál se mi  drastický u malého Jacka, natož u mého vlastního dítěte. Stačilo zkusit vydržet Beníkův pláč pár minut, a už tak jsem měla pocit, že se mi srdce rozskočí na tisíc kousků. A představa, že bych čtyřměsíční miminko měla nechat řvát a vyřvat každý den třeba týden nebo dokonce měsíc v kuse (a ještě jeho pláč poslouchat za dveřmi a měřit stopkami), dokud se neunaví, neusne a nezafixuje si, že musí spát samo, mi zní skoro jako týrání. Kromě toho se mi zdá, že když Beník pláče, vždycky to nakonec má důvod: potřebuje ještě trochu cucnout mléka, podat dudlík, chvilinku pochovat, pohladit po hlavičce, vzít za ručičku nebo se ujistit, že jsem blízko, než zavře oči. Připadá mi proto správnější do ložnice vejít třeba desetkrát (a taky vstávat za noc tolikrát, kolikrát se vzbudí), ale kdo ví, třeba si na sebe pletu bič. Znamená to, že mě čekají týdny, měsíce, možná celé roky bez pořádného a nepřerušovaného spánku?!  
Novější příspěvek
Starší příspěvek
14 komentářů