Jak si psát deník (a vydržet u toho po zbytek života)
Uplynulou sobotu jsem vystoupila na konferenci
českých škol v Severní Americe v Atlantě. Mluvila jsem tam o Zápisníku
radosti a o tom, proč si myslím, že je důležité uchovávat si aspoň některé důležité chvíle života na papíře. Protože když si je nezapíšete, brzy je zapomenete. A to i ty, o kterých jste v téhle chvíli absolutně přesvědčeni, že ne.
V Atlantě jsem mluvila také o tom, jak to udělat, aby byl člověk schopný psát si záznamy aspoň trochu soustavně a pravidelně. Téma vlastně vyšlo od vás, čtenářů blogu, protože právě tohle je otázka, na kterou se mě v souvislosti se Zápisníkem radosti ptáte nejčastěji. Píšete mi, že nadšení z jeho koupi a prvních záznamů je veliké. Pak ale postupně uvadá, většinou z důvodu nedostatku času nebo spíš z neochoty si ho ve všednodenním kolotoči aspoň chvilku udělat. Když jsem na základě toho, jak zapisuji já a co jsem se dočetla ve vašich příbězích, pátrala, jak to udělat, aby nadšení ze zaznamenávání vydrželo co nejdéle (a pokud možno aspoň doutnalo ideálně celý život), přišla jsem na těchto pár triků:
Pište málo.
Deník nemusí být román. Nemusíte psát každý
den stránku, zapište si jednu větu. Nejpodstatnější událost dne, kolem které se
vám pak snadno vybaví den celý. Zabere to pár vteřin, takže se to dá dělat denně a
nebudete vynechávat, což je většinou první důvod k tomu, aby člověk
přestal psát úplně.
Omezte se časem.
Nastavte si budíka na tři nebo pět minut a
pište a pište. Co zapíšete, to zapíšete, a zbytek prostě -necháte plavat. Tři
minuty zakomponuje do svého rozvrhu i ten nejvytíženější člověk na světě. Navíc
vědomí, že budete psát jenom tak krátkou dobu, vás přiměje, abyste to opravdu
udělali. A naučí vás pekelně se soustředit, takže od psaní nebudete odbíhat na
Facebook, Instagram nebo k prádlu a jiným domácím povinnostem.
Vyberte si téma, které je vám nejbližší.
Nesnažte se postihnout celý život, ale
vyberte si téma, které je pro vás důležité, a na to se soustřeďte. Pište si
zápisník radostí, čtenářský deník, deník shlédnutých filmů, těhotenský zápisník
nebo deník sladkostí, co se vám podařilo upéct a sníst. Anebo – jako můj
kamarád – pište si deník smyslů. Každý den jednu větu o tom, co zajímavého ochutnal, očichal, na jaký povrch sáhnul.
Udělejte z toho návyk.
A to tak, že si psaní co nejvíc přizpůsobíte
tomu, jací jste. Já o sobě vím, že ráda píšu před spaním, když si natáhnu
vlněné ponožky a zavrtám se do peřin. Dokud jsem si deník nechávala v pracovně
nebo v knihovničce v obýváku, už se mi pro něj z pohodlí postele nikdy nechtělo. Vždycky jsem proto zápisky odložila na
zítra, z čehož se druhý den stalo nikdy. Všechno se změnilo, když jsem si deníku vyhradila speciální místo na nočním stolku a pořídila propisku, kterou tam
vždycky najdu. Zápisník, co mám na očích, funguje tak trochu jako připomínka
(nezapomeň, ještě chceš psát), a fungoval by i jako výčitka, kdybych nepsala.
Zatímco kdyby zůstal v jiné místnosti, snadno bych ji zahnala, takhle to
úplně nejde.
Představte si, jak se budete cítit za měsíc
nebo rok.
Až svůj diář otevřete a najdete ho plný
vzpomínek. Anebo naopak – úplně prázdný.
Pište pro někoho.
Když si píšete deník jenom pro sebe, vždycky
je jednoduché přijít s nějakou výmluvou, proč dneska nevzít tužku do ruky.
A tak nepište pro sebe, pište pro někoho: pro svoji maminku, pro dceru, které
dáte diář jako dárek, pro svého trenéra, pro partnera, pro čtenáře na blog.
Pocit, že vaše zápisky někoho zajímají nebo mu udělají radost, odezva, reakce a
interakce jsou ohromnou motivací.
Což mi připomíná!
V květnu si tento blog přečetlo 35.000 lidí. Děkuju vám, že tu jste a čtete. Jste mojí motivací. :)
Žádné komentáře: