Co by mi chybělo z Ameriky, kdybych se vrátila do Čech

Co by mi chybělo z Ameriky, kdybych se vrátila do Čech

Článek o stesku po Česku, který jsem napsala minulý týden, lámal rekordy čtenosti i návštěvnosti tohoto blogu. Děkuju! :) A jak jsem slíbila, tento týden píšu o věcech, které by mi chyběly, kdybych se měla odstěhovat z USA.

Denodenní motivace být lepší

Jak jsem zmínila minulý týden, život za mořem je ve srovnání s tím v Česku opravdu náročný. Doma je relativně lehké žít si příjemně a uspět, i když neděláte nic výjimečného, protože to nedělá skoro nikdo. Je snadné usnout na vavřínech. Tady je to naopak. Lidé za každou cenu snaží prosadit, což je stresující, protože skoro všechno už někdo vymyslel a ve všem je obrovská konkurence, zároveň to ale člověka mocně motivuje: jdete ven se třemi kamarády, jeden při práci natrénoval na triatlonový závod, druhý za měsíc napsal román, třetí se před půl rokem naplno ponořil do akvaristiky a teď prodává barevné rybky do celého světa. Každý druhý dělá něco speciálního, co má v jeho světě velkou váhu. Vždycky jsem od sebe chtěla víc, ale v Česku jsem o tom donekonečna jenom mluvila: že jednou natrénuju na maraton, začnu psát blog, vydám diář, naučím se dobře zdravě vařit. Těžko říct, jak by to dopadlo, kdybych se neodstěhovala. Každopádně mám takový pocit, že v Praze mi hrozilo poměrně akutní nebezpečí, že všechny sny zůstanou v baru, zalité několika dvojkami vína. 

Podpora bláznivých snů

Tohle s tím souvisí. Kdykoliv jsem v Česku řekla, že bych jednou chtěla to či ono, poměrně běžná reakce byla: "Prosím tě, na co?", případně: "Ty asi nejsi úplně normální, co?" nebo ještě lépe: "Podle mě by ženská v tvým věku by měla sedět na zadku a starat se o tři děti." Koncepce normálnosti a k ní přidaných desítky názorů a nevyžádaných rad byl asi jeden z největších kulturních šoků, které jsem zažila. Protože tady to od prvního dne, co jsem přijela, bylo jinak. Nikdo nechtěl být normální, nekritizoval, nevyjadřoval na potkání svůj názor. Naopak, všichni respektovali ten můj (nebo aspoň mlčeli, když měli něco proti) a obvykle čím větší bláznivina, tím vřelejší reakce. Chceš si po třicítce sednout zpátky do školní lavice s osmnáctiletými spolužáky? No a co?! Chceš udělat rozhovor s Ivankou Trump? Napiš jí! (Zatím žádná odpověď, ale to nevadí.) Chceš osm měsíců po porodu běžet maraton a vybrat na charitu dva a půl tisíce dolarů? Do toho, tady ti posílám první stovku. Navíc jak jsou tu všichni hrozně zaměstnaní, nemají čas a nutkání pořád se setkávat "na jedno", nemají čas ani neustále dokola omílat, jestli je to či ono dobrý nápad. Prostě buď to udělej, anebo ne.  

Malé konverzace

Když to vezmu jenom dneska: sousedka mi pochválila boty (DSW, 25 dolarů), barista v kavárně šaty (sekáč, 19 dolarů), v obchodě jsem k balíku špenátu dostala od pokladní tip, ať ho na pánvi zkusím promíchat s trochou tahini. Ať je tohle nezávazné tlachání s cizími lidmi přirozené nebo vyumělkované, každý den mi zlepšuje náladu. Zároveň přemýšlím, jestli právě tohle není důvod, proč se tady za mořem aspoň po určitou dobu dokáže bavit každý s každým. Američanům nepřijde nepřirozené, když se jich na grilovačce sejde dvacet, ačkoliv se nikdy neviděli a nějakým způsobem je pojí pouze osoba souseda, co je všechny pozval. V Česku je to jinak. Letos už poněkolikáté jsem si ověřila, že když udělám jakoukoliv akci pro víc osob, pět nedorazí vůbec, dalších pět se tváří, že se jich pozvání netýká (nenapsala jsem přece jim osobně, jen obecný vzkaz na sociální síť), pět se vymluví, pouze pět přijde a dalších dvacet vám v den akce pošle zprávu, že by "raději na kafe, kde se o tebe nebudu muset dělit s dalšími dvaceti lidmi, co neznám." Američané vědí, že čas člověka, obzvlášť když žije 6.000 kilometrů od domova, je vzácný, a v každém setkání s jinými lidmi vidí novou příležitost k čemukoliv. Češi totéž berou jako otravnou prudu. To je mi doma vždycky líto.  

  

Doručovací služby

I když v Česku samozřejmě fungují také, americké služby (aspoň ty ve velkém městě) nemají obdobu. Nemluvím teď jen o doručování, pizzy, surovin a receptů k večeři, čerstvé zeleniny k umixovaní zeleného džusu nebo květin. Mám na mysli spíš pár kliknutí v mobilu, díky kterým mám do dvou hodin doma knihu, co bych si večer přála číst, léky na alergii nebo balení plen, když při přebalování s hrůzou zjistím, že právě beru úplně poslední. Doprava je často zdarma, někdy člověk platí službě roční poplatek (Amazon Prime, například), jindy je podmíněna minimálním nákupem v určité, ovšem nijak vysoké hodnotě. Vůbec už si tady nedokážu představit situaci, která se mi stala na návštěvě v Čechách. Objednala jsem si zboží, zaplatila 150 Kč za jeho doručení a po třech dnech mi zavolal kurýr: "Mladá pani, tak vám vezu ten balík. Jak jakože nebudete doma v jednu? No tak to si pro to budete muset na centrálu, ve dvě já mám padla, to už se k vám vracet nebudu."

Pohodlné cestování s kočárkem

Tohle jsem si naplno uvědomila, když jsem se na začátku května přemisťovala s kočárkem po Praze. Kdybych vedle sebe neměla maminku, která mi pomáhala, tady vynést, tady podržet, tady snést, vůbec nevím, jak bych to sama zvládla. Nemluvím jen o metru a hromadné dopravě, i když tam jsem chybějící plošiny pro handicapované (a maminky s kočárky) a absenci výtahů vnímala asi nejsilněji. Když odmyslím New York, který je specifický, ve Spojených státech se mi zatím nestalo, že by v některé stanici metra, ve vlaku, v autobuse nebo kdekoliv jinde vybavení pro handicapované chybělo. Vlastně jsem kolikrát až vykulená, kde všude se na relativně komplikovaných místech plných lidí handicapovaní běžně pohybují, neboť se tam nacházejí nájezdové plošiny, speciální velká tlačítka na samovolné otevírání dveří, prostorné toalety a další věci. To se mi coby mamince s kočárkem samozřejmě ohromně hodí, protože kočárek nemusím nikam tahat, nikoho se doprošovat o pomoc nebo si přidržovat dveře loktem, kolem či zády, když potřebuju projet. Na druhou stranu, byla jsem v Praze příjemně překvapená, kolik lidí (hlavně mužů!) se zastavilo a nabízelo se, že by mi s kočárkem pomohli, aby ho strmých schodů v tramvaji nemusela tahat moje maminka.

Rodina
B. tady pracuje, já ho miluju, máme spolu syna, co tady má babičku a dědu. Jsme rodina, proto jsme pohromadě. Že bych se do Spojených států se zkušeností, kterou mám teď, se znalostí školní angličtiny a ve věku po třicítce odstěhovala jen tak, abych tu začínala ve všem znovu úplně od začátku, to bych neudělala. Když jsem před měsícem odlétala z Česka, můj tatínek mi položil otázku, kterou mi pokládá vlastně pokaždé už čtyři roky: "Co v té Americe mají, co my tady nemáme?" "Čisté domy bez graffiti," bylo první, co mě napadlo, neboť počmárané domy mě letos v Praze negativně zasáhly asi nejvíc ze všeho. Každopádně rok do roku těch těch věcí dokážu vyjmenovat míň a míň. Česko se mění. K lepšímu. (Opravdu, věřte mi!) Co já vím, za pár let budou možná i ty řádky nahoře působit jako paměti. Ale co nejspíš zůstane platné: stýskalo by se mi po autobuse, na který naskočím u nás před domem a ze kterého za necelé čtyři hodiny vylezu uprostřed Times Square v New Yorku. V tom je pro mě i po čtyřech letech pořád cosi magického. Vždycky si připadám, jako by se mi to zdálo.