Maraton v New Yorku: Jsem blázen?

02.05.17
Pokud budu zdravá a všechno vyjde, jak bych si přála, 5. listopadu vyrazím na start jednoho z nejslavnějších běžeckých závodů – newyorského maratonu. Když to teď takhle píšu, u kafe a narozeninového dortu, zní mi to naprosto šíleně. 42 kilometrů, když teď uběhnu sotva pět. Ztratila jsem snad zdravý rozum a pud sebezáchovy?

Bylo to nějak takhle:
  • Pár dnů před porodem jsem dostala e-mail, že se otevírá loterie (o maraton je takový zájem, že účast se losuje – ještě o tom v budoucnu napíšu), a je čas zkusit štěstí. Možná to bylo nevyspáním, co já vím, ale najednou mi to uprostřed noci přišlo jako fantastický nápad. Loterii jsem zkoušela už třikrát po sobě v předchozích letech. Marně. Nikdy mě nevybrali. Byla jsem si jistá, že letos bude mít život smysl pro humor a na just to vyjde. Tak – nevyšlo.  
  • Byla jsem skálopevně přesvědčená, že když tento rok v loterii nebudu mít štěstí, pokrčím rameny a bude mi to jedno. Ale nebylo. Samotnou mě až zaskočilo, jak moc mi bylo líto, že velký sen budu muset zase odložit.
  • Pak jsem porodila. Porod mi dal obrovský pár koulí, hafo ctižádosti a báječný pocit blaženosti, že když jsem zvládla peklo, maraton je přece brnkačka. Najednou mi, omámené euforií a nakopnuté právě odhalenou odvahou, přišlo jako výborný nápad přihlásit se druhou možnou cestou – podpořit charitativní organizaci a upsat se k tomu, že pro ni svým nadšením seženupřes 2.500 dolarů. (A u toho natrénuju na těch čtyřicet dva kilometrů.)
  • Potom – asi dva dny nato – jsem si koupila nové boty. (Nejdůležitější krok!)
  • No a když už jsem byla v tom, vytvořila jsem si internetovou stránku, prostřednictvím které k mojí charitativní organizaci poputují peníze od lidí, co mě budou chtít podpořit, a rozeslala ji do světa.

Reakce byly různé:
jestli nemám horkost a nepotřebuju, aby přijela (moje maminka)
nic (můj tatínek)
že jsem se zbláznila, jsem na nejlepší cestě ztratit mlíko, odrovnat si klouby a vůbec zdraví (jedna část mých známých)
že jsem odvážná, fandí mi a posílají příspěvek (druhá část mých známých)

V řadě e-mailů od všech jmenovaných se objevila otázka, kterou si vlastně taky kladu. Kde se to ve mně bere? Proč to dělám? A proč, když už musím běhat, se nespokojím s menším závodem, třeba na deset kilometrů?

Potřebuju závazky
Ráda bych řekla, že mě běhání baví jen tak, kvůli spontánní radosti z pohybu. Jenže to většinou není pravda. Kdybych spoléhala jen na nadšení a endorfiny, myslím, že bych si běžecké boty nazula, no, možná tak jednou týdně. V ostatní dny by pak zvítězil sklon k přirozené lenivosti, neboť natáhnout se na gauč a sledovat čtvrtou epizodu "The Americans" v řadě je prostě mnohem lákavější, než se jít dobrovolně potit. A proto je pro mě důležité udělat si z běhání závazek. Když jsem přihlášená na závod, který bez tréninku nezvládnu, a který mi umožnili běžet lidé, co poslali příspěvek mému charitativnímu týmu, je z tréninku svého druhu povinnost. Tím pádem se pokaždé vykopu. A jsem za to ráda.   

Potřebuju velké cíle
Maraton mě zajímá, protože po mnoho měsíců nutí člověka denně se nějak překonat. Baví mě, jak mě trénink i závod tlačí k tomu dát ze sebe trochu víc, protože si vždycky uvědomím, že ještě trochu víc mám – ačkoliv si myslím, že už dávno ne. Taky se mi líbí, jak mě trénink na takovou vzdálenost učí být pokorná a trpělivá ve smyslu, že pořád je v životě spousta věcí, které nelze mít v momentě, kdy se pro ně rozhodnu. Kromě toho mi dodává sebedůvěru, že zvládnu i jiné velké, a hlavně dlouhodobé projekty. Teď mě navíc zajímá i z jiného hlediska. Zvládnu ho vůbec, když se v mém životě tolik změnilo? Jak ho zakomponuju do rozvrhu? Do našeho rodinného života? Budu schopná udržet si nadšení? Jak budu reagovat, když opadne? Co mě vyvede z míry? Když přijdou krize? Už dřív jsem si ověřila, že trénink na takový sportovní výkon mi zprostředkovává uvědomění, které bych jinak nezískala, kdybych se přihlásila na závod v délce, o níž už ve chvíli, kdy odesílám přihlášku, vím, že na ni mám.

Protože mi to pomáhá v práci i v životě
Nevím, jestli to máte stejně, ale vždycky, když si jdu zaběhat, najednou jako by se svět přepnul do úplně jiné reality. Čím běžím dál, čím jsem zpocenější a čím víc mě bolí nohy, tím snadněji dostávám nápady na psaní, které jsem nevyseděla za šest hodin u stolu. Tvořím si v hlavě reakci na nepříjemný e-mail a připadá mi jednoduché ho napsat. (Taky to pak většinou opravdu udělám.) Vidím s odstupem naši neshodu s B., vychladnu a zpocená jsem také ochotnější přiznat svoje chyby. A tak dál.  

Protože se chci chlubit, že poběžím maraton v New Yorku
Ano, moje ego chrochtá blahem už teď, kdy výše uvedenou větu ťukám do počítače. 

Protože chci zpátky na svou předporodní váhu
Nezbývá mi do ní moc, vlastně jen dvě kila. Každopádně představa, že s sebou dvaačtyřicet kilometrů vláčím osm kostek másla je natolik děsivá, že jsem schopná odpustit si kvůli ní spoustu horkých i jiných čokolád a dalších dobrot. (Ale až dojím ten narozeninový dort.)

Protože chci sourozence pro Benjamina
Maraton v New Yorku byl už dlouho můj velký sen. Pokoušela jsem se o účast několikrát a nikdy jsem neuspěla. A čas letí. Taky bych byla ráda, aby měl Benjamin jednou sourozence. A aby na něj nečekal roky. Uvědomuju si, že trénink s dítětem bude těžký, ale nezdá se mi nemožný. Zato přípravu se dvěma dětmi si neumím představit vůbec. Takže se mi zdá, že letos je nejlepší možný čas. 

Protože vybrat 65.000 Kč na dobrou věc …
… je největší dobročinná výzva, kterou jsem kdy uskutečnila. Budu se muset naučit říct si jménem svým a nadace, za kterou běžím, o peníze. Od známých i od úplně cizích lidí. A to mi nikdy moc nešlo. Vlastně mě to straší víc než běžecký trénink. A překvapuju samu sebe, že jsem se rozhodla to zkusit. Jistojistě vím, že už teď cítím jistou malilinkou hrdost na sebe sama, což se mi stává velmi zřídka.

Pokud byste mě a charitativní organizaci Team For Kids chtěli podpořit, můžete zde.


Děkuju všem!

Novější příspěvek
Starší příspěvek
4 komentáře