Dítě na palubě (Benova první cesta letadlem)

19.05.17
Můj let přes oceán s desetitýdenním miminkem vyvolal bouřlivé reakce a mnoho otázek. Obojí mě inspirovalo k tomu, abych se pustila do psaní článku, kterým chci před nadcházející dovolenkovou sezonou dodat odvahu všem svým kamarádkám – čerstvým maminkám. Tenhle blog psaný z mého kdysi dětského pokoje na Moravě je důkazem, že let s miminkem jsme přežili a že se dá zvládnout.

Přiznávám na rovinu, že kdyby se cestování mezi Washingtonem D.C. a Českou republikou dalo uskutečnit autem, sedla bych do něj mnohem raději než do letadla. Řídím ráda, a hlavně se v autě na rozdíl od letadla nebojím. Můj strach ze samotného letu měl ale tentokrát velkou výhodu. Zatlačil totiž do pozadí všechny otázky o tom, jestli si opravdu troufám letět sama, kdo Bena podrží, až budu procházet letištním rentgenem, jak vyřeším, když budu potřebovat na WC, jestli si stihnu sníst jídlo a budu mít mléko, kde budu přebalovat, jak zvládnu kojit, jestli si mám odsávačku sbalit do příručního zavazadla nebo do kufru, co nechám odbavit, a tak dál.

Už když jsem hledala letenku, zkoumala jsem rovnou přímé lety mezi Washingtonem D.C. a Vídní, které jsem využívala ještě předtím, než jsem otěhotněla. Je to nejjednodušší řešení, protože se obejde bez přestupů a také bez dlouhých přesunů autem mezi Prahou a Moravou. Miminka až do dvou let věku létají zdarma, ale tím pádem bez nároku na vlastní sedačku, a tak často cestují rodičům na klíně. Na dálkových letech se nicméně při koupi letenky dá zarezervovat sedačka v první řadě, kde je prostor na speciální koš pro miminko. To jsem sice udělala a systém mi rezervaci potvrdil, u odbavení jsem ale sedačku v první řadě z důvodu nějaké chyby v systému nedostala. Personál letecké společnosti se mi velmi omlouval, a protože letadlo nebylo plné, nabídl mi coby kompenzaci volné sedadlo vedle a možnost vzít si do letadla autosedačku, kterou jsem původně plánovala odbavit coby kočárek. To se nakonec ukázalo jako fantastické řešení, protože Beník je na svoji sedačku zvyklý, dokáže v ní na lusknutí prstu usnout a já jsem tím pádem měla většinu letu volné ruce. Zvládla jsem se nejenom najíst, ale také shlédnout film, jednu knihu dočíst a druhou začít.

Ačkoliv mě všichni známí od cesty zrazovali, že je Beník na takovou cestu příliš malý, nakonec se ukázalo, že cestovat s malým miminkem je nejlepší. Celý let totiž projedl a prospal. Myslím, že peklo, o kterém mluví všichni rodiče, začíná až tak od jednoho roku věku, kdy už dítě tolik spát nepotřebuje, má vlastní hlavu a taky hlas, který nezanikne v hluku motoru. Plus není možné ho devět hodin příliš konstruktivně bavit. A bohužel – do dvou let stále nemá vlastní sedačku, takže se čeká, že ho bude rodič udrží na klíně nebo ve speciálním koši, o kterém píšu v prvním odstavci. Teď, v deseti týdnech a s vlastní sedačkou mi tedy let přišel opravdu snadný. Tím spíš, když jsem do letadla nemusela brát téměř nic s sebou, protože jeho stravu nosím pořád na těle a hračky ho ještě moc nezajímají. Do přebalovací tašky jsem tak zabalila jen šest plen, krém na opruzeniny, jedno náhradní oblečení, deku a pak svůj počítač a  - bohužel - taky některé další těžší věci, které se mi už nevešly do kufru. K odbavení jsem přijela s kočárkem (kola + autosedačka), který rovněž cestuje zdarma a jede s člověkem až k letadlu. Jediné, co jsem netušila, že při bezpečnostní kontrole musí člověk dítě z kočárku vyndat (a to za všech okolností, i kdyby zrovna před pěti minutami usnulo, což u autosedačky s mnoha řemínky bylo dost nepraktické) a celý kočárek složit a odevzdat na rentgen – a tím pádem z něj vyložit i úplně všechny věci! Protože to docela trvá, celkem se nám hodilo, že jsme na letišti byli už tři hodiny před odletem.  A proto jsem se taky zařekla, že příště nebudu do kočárku rvát nic, co opravdu nepotřebuju a ze dvou příručních tašek udělám jednu, kterou pohodlně přehodím přes rameno. Hlavně už žádnou parádu do ruky a knížky a časopisy zastrkané v každé volné skulině! (Ano, chtěla jsem být i v tenhle den stylová a mít přehled.)

Tohle je důležité poučení taky proto, že ačkoliv jsem s kočárkem pohodlně dojela až k nástupu do letadla, při výstupu ve Vídni se nevycházelo do prostoru letiště, ale sestupovalo se po schodech na letištní plochu a pak nastupovalo do autobusu! Kočárek jsem tedy nedostala hned, ale musela jsem si na něj počkat u zavazadel. To už jsem si po cestě autobusem a průchodu kilometrovými chodbami připadala, že z dvou těžkých tašek a autosedačky s pětikilovým miminkem mám ruce jako Saxana. Taky jsem vůbec netušila, že zatímco kufr přijede člověku na klasický pás, kočárek čeká většinou u přepážky Oversized luggage. Asi pětačtyřicet minut jsem tak strávila hledáním kol k autosedačce a hned poté přepážky "Ztráty a nálezy" – to už jsem za sebou táhla i třiadvacetikilový kufr, a to už si tedy příště odpustím. Taky si s sebou rozhodně vezmu nosítko, protože z nošení autosedačky jsem byla několik dnů po příletu nakloněná na pravou stranu, bolely mě záda a na zápěstí jsem měla nehezký červený náramek.   

Protože jsme byli na letišti opravdu s velkým předstihem, stihla jsem Beníka před nástupem do letadla ještě v klidu přebalit, a dokonce si dojít na poslední americké kafe. To si ale příště taky odpustím, protože na záchod se mi zoufale začalo chtít zhruba dvě minuty po startu. Tedy ve chvíli, kdy byl Beník malým bezpečnostním pásem připoutaný k mému, což je na start a přistání povinnost a kdy na WC v žádném případě nemůžete. Od amerického pediatra jsem dostala radu, abych ho při vzletu i přistání kojila, což mu pomůže vyrovnat se s bolestí v ouškách. Prso jsem vytáhla okamžitě, jakmile letadlo vyjelo na ranvej, pak jednou během letu a znovu jsem mu ho vnutila padesát minut před přistáním, kdy pilot ohlásil, že brzy začneme klesat. Letuška mi dala užitečný tip, abych se při každém kojení, kdy mu hlavička míří do uličky, nahnula tělem víc směrem ke středovému sedadlu. Spolucestujících, kteří se nedívají kolem a hrnou se letadlem k záchodům doslova hlava nehlava (ta Benova!), je prý víc, než si dokážu představit a ani letušky při manipulaci s vozíkem nemají oči všude. Přebalování nakonec taky nebyl problém, protože na všech toaletách byl nad záchodem vyklápěcí přebalovací pultík. 

Určitě pomohlo, že jsem během úterka, než jsme letěli, udržovala Beníka dost aktivního a nenechala ho příliš vyspat. Doma už sice chvílemi křičel, ale jakmile jsme nasedli do auta směr letiště, zavřel oči a s výjimkou krátkých přestávek na jídlo a přebalování spal až do přistání ve Vídni. Já jsem pochopitelně oči nezavřela, protože to bych nejdřív musela vypnout úporné soustředění na každičký pohyb a zvuk a kontrolu toho, jestli nepadáme, což zatím nedokážu. A nespala jsem taky proto, že jsem měla hlad. (Zdá se mi to, protože kojím, nebo v letadlech rok od roku zmenšují porce?) Na zpáteční cestu příští týden vyrazím poučenější a se zásobou proteinových tyčinek a čokolád. Doufám, že i tenhle výlet bude mít takový úspěch jako Beníkův první. Radost mi kazí jenom fakt, že zpátky domů zase musíme letět a že ten měsíc v Česku tak šíleně rychle utekl.  


P.S. Je tady někdo, kdo někdy zkoumal cestu do USA lodí? :)
Novější příspěvek
Starší příspěvek
1 komentář