Otázka na zkušené rodiče: Jak se rodí vzpomínky?

28.04.17
Když mi bylo šest let, jezdila jsem do první třídy do sousední vesnice. Jednou jsme se spolužáky čekali na autobus, když někoho napadlo, že si čekání zkrátíme hrou na honěnou. Bylo zrovna po dešti, a protože místo, kde autobus stavěl, nemělo moc rovný povrch, všude se tvořily menší a větší špinavé louže.

Tehdy jsem se do hry tak zabrala, že jsem (to už přesně nevím jak, ale vím, že v tom měl prsty spolužák Aleš) skončila v jedné z nich. Musela jsem se ponořit do největší louže, co tam byla, protože moje nová, světlounce modrá bunda s bílými šňůrkami se i s kapucí obarvila do šedohnědočerna, takže původní odstín skoro nebyl vidět. Když pak autobus přijel, řidič mě celou cestu potupně nechal stát vedle sebe, ani na schody jsem si sednout nesměla, abych mu nic neumazala a spolužáci na zadní pětce se na dálku pošklebovali.

Absolutně netuším, proč to tak je, ale když jsme s B. nedávno bavili o naší první velmi živé vzpomínce z dětství, vybavila se mi jako první právě tahle. Samozřejmě, mám i spoustu menších, útržkových: na červené šaty s motýlem, na chvíle u miniaturního školkového stolečku, kde se spolužáky rozkládáme vyžehlené látkové kapesníky a hodnotíme, kdo na něm má nejhezčí motiv nebo na to, jak coby čtyřletá dřepím uprostřed záhonku a otrhávám květiny jahod, abych měla kytku pro maminku. A taky na situaci, kdy v drogerii přesvědčuju dědu, abychom jí k narozeninám koupili balíček vložek – líbilo se mi totiž jejich růžové balení s kytičkami. A hrozně jsem se divila, že děda to nevnímá stejně a vložky jí darovat nechce.

Když jsme se o tom minulý týden bavily s B., zjistila jsem, že jeho vzpomínky jsou podobné těm mým: útržkovité, často s konkrétními obrazy, ale bez souvislostí a nejspíš mnohokrát upravené na základě toho, co nám o těch situacích řekli rodiče, co vidíme na fotkách a jak jsme si tohle všechno přebrali v hlavě. V pěti letech jsem samozřejmě vůbec nevěděla, co jsou dámské vložky, a nejspíš bych tuhle historku dávno vytěsnila, kdyby ji děda, když ještě žil, čas od času nepřipomenul. 

V poslední době na všechno tohle hodně myslím v souvislosti s Benem. Když teď píšu tenhle text a dívám se, jak neklidně spí, vedle mě v kočárku, co se mu asi zdá? Co z toho, co prožívá a prožije, se mu promítá do snů a co si jednou uchová jako vzpomínku třeba až do pozdní dospělosti? Můžu pozitivní momenty nějak podpořit, aby si je zapamatoval, a ty negativní mu naopak pomoct vytěsnit, nebo v tomhle ohledu na mě vůbec nesejde? A může se stát, jak tvrdí někteří lidé, že si zapamatuje něco už z tak raného věku jako jsou třeba dva roky? A co? Jak jsem mu četla pohádku o Budulínkovi? Jak se mnou nastupoval do letadla? A jak se jeho vzpomínky promění během let? O kterých bude za dvacet let vyprávět na rodinných setkáních?

Tohle téma mě poslední dobou opravdu hodně zajímá, a tak bych vás chtěla poprosit o radu. Nevíte o nějakém webu nebo ještě lépe knize, která se jím zabývá a kde bych se o tom dočetla něco víc? Nebo nemáte nějakou zajímavou zkušenost s vlastními dětmi? Překvapí vás někdy tím, co si zapamatovaly a naopak – co jste čekali, že si určitě uchovají v hlavě, obratem zapomněly?

Děkuji!


P.S. Která je vaše první výrazná vzpomínka z dětství?
Novější příspěvek
Starší příspěvek
5 komentářů