Očkování. Jak je to s ním v Americe?

Očkování. Jak je to s ním v Americe?

Zítra nás čeká důležitý den, protože Beník má v kalendáři velké očkování. Na žádné jiné téma jsem od českých kamarádek nedostala tolik otázek jako právě na očkování. Je vidět, že diskuze o něm teď hodně hýbe společností a moje okolí zajímalo, jak je to v Americe a taky jak se s očkováním rozhodnu já.

Osobně jsem tohle téma poprvé řešila už v těhotenství, kdy mi všichni lékaři, kteří se o mně starali, doporučili očkování proti černému kašli. Vzhledem k tomu, že se před pár lety vyskytl ve vedlejším státě, B. byl bez diskuze pro. Já jsem v sobě ale vedla trochu boj. Vakcína proti černému kašli se píchá do paže mezi sedmadvacátým a šestatřicátým týdnem těhotenství a má chránit maminku i miminko. To už jsem měla docela velké břicho a nějak jsem byla v rozpacích, zda posílat miminku látky farma průmyslu, když už ho v břiše jasně cítím, ale ještě jsem ho neviděla. Nakonec jsem se očkovat nechala, ačkoliv se smíšenými pocity. 

Druhou vakcínu, proti žloutence typu B, dostal Ben hned po narození, stejně jako vitamín K. No a třetí, druhá dávka očkování proti žloutence typu B a první dávka látky proti záškrtu, tetanu, dávivému kašli, dětské obrně, onemocněním vyvolaným Heamophilus Influenzae typu B a pneumokokům (dvě injekce do stehna) plus rotaviry (podávaná ústně), ho čeká ve středu. Očkování není povinné, osobně však neznám nikoho, kdo by se nad ním tady v USA pozastavoval; všichni naši známí nechávají očkovat své děti přesně tak, jak je napsáno v očkovacím kalendáři (podívejte se na fotku níže). Když jsem se zajímavosti hledala statistiku americké proočkovanosti, podle loňských čísel ze CNN nenechává své děti v USA očkovat zhruba 1 - 4% rodičů, přičemž hodně záleží na konkrétním státě. 

Náš očkovací kalendář od narození do osmnácti let. S českým jsem ho zatím nesrovnávala.

Z toho, co jsem vypozorovala u svých známých, má dodržování očkovacího kalendáře dva hlavní důvody. První je obrovská různorodost zdejších obyvatel. Sama vím, že stačí, abych vystrčila hlavu ze dveří bytu a vyjela na chvilku ven s kočárkem. Na hodinové procházce potkám lidi nejméně dvaceti národností, o jejichž zdravotním stavu nevím vůbec nic. Navíc za 14 dnů nás čeká devítihodinová cesta letadlem přes oceán. Víc než o škodlivosti vakcín se v mém okolí mluví o nemocech, které s sebou pohyb osob a v Americe tak běžné cestování přináší. Ačkoliv informace o hrůzu nahánějících reakcích na očkování se objevují i tady, maminky kolem mě mají mnohem větší strach z chorob, které by jejich děti mohly chytit, když nebudou očkované, než z nějaké reakce.  

Druhá věc je, že řada amerických maminek se kvůli neexistenci mateřské dovolené vrací záhy po porodu zpátky do práce. To s sebou nese nutnost dát dítě do jeslí, kde vyžadují předložit očkovací průkaz. Pokud to rodiče neudělají, mají smůlu. Mohou sice dát své ratolesti do nelicencované péče, problém ale je, že ta je kolikrát hodně pochybné kvality a děje se často za účasti nelegálních přistěhovalců, o jejichž zdravotní historii - a jsme zase u přechozího odstavce - toho člověk ví pramálo. A tak je mnohem jednodušší dítě naočkovat.

Co se mně osobně týká, musím říct, že teď, když vedle mě spí moje dítě, nad informacemi o všemožných následcích očkování nemávám rukou tak jako kdysi. Bojím se případných možných vedlejších účinků vakcín? Lhala bych, kdybych řekla, že ani trochu. Na druhou stranu, utěšuju se tím, že na internetu, odkud ke mně děsivé zprávy přicházejí nejčastěji, koluje spoustu informací, jejichž původ, a hlavně pravdivost, jsou přinejmenším pochybné a nedají se nijak ověřit. To platí i pro ty, pod kterými je "podepsaná" věda. Což je samozřejmě kritické zjištění pro každého rodiče, který má snad v plánu rozhodnout se po pečlivém zvážení faktů: která to jsou a hlavně, která JSOU TA SPRÁVNÁ?

Víceméně od začátku, co jsem otěhotněla, jsem však rozhodnutá, že svoje dítě očkovat nechám. Nejsem slepý konzument farma průmyslu, nepolykám léky a každé doporučení lékaře, speciálně v USA, kde je zdravotnictví v podstatě pouze byznys, pečlivě zvažuju a konzultuju s lékaři českými. Na druhou stranu, očkování je pro mě jeden z nejlepších vynálezů 20. století. Ještě před sto lety přicházela spousta lidí o děti kvůli nemocem, které díky očkování téměř vymizely. Přiznám se, že v mém rozhodnutí mě hodně ovlivňuje i cesta do Mali s UNICEF, kterou jsem absolvovala před sedmi lety a kde je proočkováno jen malé procento populace. Byla jsem tam sice pouhých pár dnů, ale slyšet příběhy žen, kterým děti zemřely, nebo se dívat na děti s takovými nemocemi jako je obrna, na mě zkrátka mělo mnohem větší účinek než milionkrát sdílený (a nejspíš hoaxový, kdo ví?) příběh z Facebooku. 

Poslední věc je, že jsem si vybrala život po boku muže, jehož pracovní rozvrh ho zítra může do některé z takových zemí poslat. Pokud on nebude chtít přijít o práci, já na pár měsíců či let o manžela a Ben o denodenní kontakt s tatínkem, očkování je pro nás víceméně povinnost. Samozřejmě, můžeme zůstat ve Spojených státech, nebo ji můžeme porušit –  a odcestovat tak trochu na truc předpisům. Přiznám se však, že neočkovat bych si netroufla. Což neznamená, že zítra povezu Bena k lékaři úplně bez obav. Ale rozhodně ty obavy budou menší, než kdybych se strachovala, že můj neočkovaný syn může kdykoliv chytit závažnou chorobu, které se přitom snadno dalo předejít.

Jak jste se s očkováním rozhodovali vy?