Proč Američanky kojí tak málo?

20.03.17
Každou středu chodím s miminkem na dvě hodiny do dobrovolné skupiny na podporu kojení. Organizuje ji nemocnice, kde jsem rodila. Vstup je zdarma a je to takové neformální setkání maminek, které mají zrovna čas, chuť nebo se potřebují cokoliv zeptat laktační poradkyně, která skupinu vede. (Případně se jen vyplakat mezi "svými", které jim rozumějí.)


Kojení ve Spojených státech je zajímavé téma. Hlavně proto, že kojit vůbec není tak běžné, jak by se mohlo zdát. Poprvé jsem si to uvědomila v porodnici, jakmile se mě sestřička pár minut po porodu zeptala: "Plánujete kojit?", a když jsem odpověděla ano, protože o ničem jiném jsem ani neuvažovala, řekla: "Tak to má váš syn velké štěstí." Načež Benjaminovi na cedulku se jménem, váhou a mírami připsala: "I’m breastfeded boy." A dvakrát to podtrhla. 

V nemocnici se podle všeho stejně jako já zachová 79% amerických žen, už do půl roku věku dítěte jich ale kojí jenom 49%. Myslím, že podpůrné skupiny jako ta moje existují právě proto, aby se tuhle nelichotivou statistiku pokusily změnit. Jenomže jak to tak pozoruju, není to vůbec jednoduché. Co jsem vyrozuměla z příběhů žen, které do skupiny docházejí, existuje několik hlavních důvodů, proč Američanky nekojí, a proč mě mají za nedostižný vzor, když jsem minulý týden na otázku, co je můj kojící cíl, odpověděla: "Ráda bych kojila minimálně rok."

Kojení není samozřejmost
Dokud jsem neměla dítě, připadalo mi kojení jako samozřejmost, kterou spolehlivě zařídí a řídí příroda: že bude mít matka dost mléka a že se dítě k prsu přisaje zcela přirozeně. Takže jsem vůbec nechápala záplavu knih na toto téma ani množství laktačních poradkyň, které se živí tím, že ženy učí správně kojit. Přiznám se, když mi kamarádka napsala, že si po porodu poradkyni najala, považovala jsem to dokonce za rozmařilost! Teď, po šesti týdnech s miminkem, už vím, jaké jsem měla štěstí, že se Benjamin po narození okamžitě přisál k prsu, že mám dost mléka, a že mi jde kojení s trochou snahy skoro samo. Až v tuhle chvíli, kdy tu sedím, z prsu mám dvě stříkající fontány a Beníkovi x-krát denně vytírám mléko z vlásků (a dneska i z ouška!), si totiž uvědomuju, jak hodně se některé ženy musí snažit a kolik kojení stojí úsilí, slz a probdělých nocí, když to člověku nejde. A jak málo se mluví o tom, kolika ženám to nejde hrozně často, protože kojení není samozřejmost, ale člověk se ho musí učit stejně jako spoustu jiných věcí. Nedivím se, že když se o tom nemluví, různé problémy berou ženy jako svoje selhání, a když odejdou z porodnice, kde nemají podporu lékařů ani poradkyň, při první krizi sáhnou po lahvičce. (Myslím té s mlékem!) A už u ní zůstanou.  

Matky ženám neporadí
Druhým důvodem, proč Američanky moc nekojí, je podle mě to, že najmout si soukromou laktační poradkyni je drahé (na kurzu mluvila jedna žena o částce 300 dolarů za hodinu, když k ní laktační poradkyně přijela domů!) a v rodině jim moc kdo poradit nemá. Většina třicátnic a čtyřicátnic, které jsou dnes matkami, vyrostly na umělém mléku. Jsou totiž dětmi žen, které se v 60. a 70. letech v Americe emancipovaly. Křičely, že doma s miminem tedy rozhodně nebudou, své děti nekojily a hnaly se do práce. Když jsem si o tom nedávno povídala se svou tchýní, která mého muže i jeho sestru krmila umělým mlékem, řekla mi, že umělá výživa byla taková samozřejmost, že o kojení nikdy ani neuvažovala. Krmit dítě z prsu prý byla levná alternativa v chudších rodinách, které potřebovaly někde ušetřit.



Umělé mléko je jednodušší
Tím hlavním důvodem, proč Američanky po opuštění porodnice nevydrží kojit, je ale podle mě neexistence mateřské dovolené. I ženy, které patří mezi ty šťastnější a mají v krutém zdejším systému k dispozici dvanáct týdnů volna, se do tří měsíců po porodu vracejí zpátky do práce. To jim dává prostor ke kojení zhruba prvních šest až osm týdnů, protože potom už by měly učit svá miminka pít z lahve a dát jim dost času, aby si na ni zvykly (a v jeslích nedělaly problémy). Už jsem psala, že každou Američanku před porodem zdravotní pojišťovna ZDARMA vybaví odsávačkou, takže maminka může svému miminku vytvořit a každé ráno s sebou do jeslí zabalit zásobu mateřského mléka. Odsávat se dá i v práci, v Americe dokonce existuje zákon, podle kterého musejí mít firmy s padesáti a víc zaměstnanci k tomu určenou speciální místnost. Jenže když si představím ten kolotoč, od ranního vybavování miminka na celý den do jeslí přes dopravní zácpu, vyložení miminka, cestu do práce, samotnou práci a večerní sprint, aby děťátko zase včas vyzvedly, pak doma uvařily, vykoupaly, uspaly, trochu poklidily, vypraly, dodělaly e-maily …, je mi jasné, že najít si každé tři hodiny minimálně patnáct minut na odsávání je náročné a stresující. Obzvlášť když vám mléko neteče úplně samo. A tím spíš, když vám šéfová nebo dokonce vaše vlastní matka kojení intenzivně rozmlouvají a nabádají vás, že krmit tzv. formulí je mnohem jednodušší, nebudete mít nalitá prsa, zasmrádlé mléčné fleky na kostýmu, a také dítě se od vás mnohem snadněji odpoutá. 


Vlastně když tak každou středu poslouchám tyhle příběhy, pomáhám utěšovat ženy, co musejí příští týden do práce a jejichž dítě nechce na láhev, a podávám papírové kapesníky slzícím (často brečí právě kvůli tomu, že jejich dítě nechce na láhev a já zase slzím kvůli tomu, jak mě ty jejich slzy dojímají), říkám si, jak je skvělé, že Američanek přes tohle všechno kojí půl roku po porodu skoro polovina. To ne já, to ony jsou tady hvězdy.
Novější příspěvek
Starší příspěvek
7 komentářů