Polovina šestinedělí

01.03.17
Přemýšlela jsem, o čem dnes psát, abych trochu rozbila dojem, že tento blog je pouze mateřský. Jenže čím víc jsem se snažila hledat témata mimo kočárek, mlíko, kojení, šestinedělí, emoční rodeo posledních tří týdnů, tím víc mi dochází, jak moc bych popírala sama sebe. Prostě to nejde. Jsem v tom ještě víc, než když jsem byla těhotná.

Dnes má Beník tři týdny. Letí to. Za tu dobu, co jsme spolu, už jsem se naučila spoustu věcí. Tak například:
  • Vstát ještě před prvním zazvoněním budíku, ačkoliv jsem k zbláznění unavená.
  • Sníst snídani/oběd/večeři jednou rukou.
  • Pít studené kafe, které mi vždycky připadalo odporné.
  • Složit do dvou minut kočárek, co mi ještě před dvěma týdny přišel jako složitý hlavolam, a naložit ho bez pomoci do auta.
  • Zpívat. (no, trochu)
  • Vymyslet desítky originálních textů na nápěv písničky "Skákal pes přes oves", jediné, kterou umím.
  • Zvládnout ranní hygienu ve dvě odpoledne a nemít z toho výčitky svědomí.
  • Mimořádně porozumět tomu, co opravdu znamená jedna hodina.
  • Vypilovat rychlost přebalování, namazání zadečku a reakce na nečekaná překvapení tak, aby nám na zdi skončila zatím jen jedna oranžová a dvě takřka průhledné nálože (Jak je možné, že tříapůlkilové miminko má takový dostřel?)
Taky poznávám úplně nové tváře svých stavů a emocí, které se mnou byly vždycky, jenom s dítětem jakoby dostaly úplně nový rozměr.  

Zmenšil se mi svět
Vždycky pro mě bylo důležité zůstat takzvaně v centru dění. Věděla jsem, co se děje v politice, píše který den v novinách, jaké knižní novinky jsou na pultech obchodů, jaké filmy v kině a dokázala o tom všem plamenně diskutovat. Zato teď už jsem se včera poněkolikáté přistihla, že nevím ani, kolikátého je, a už vůbec ne, který den v týdnu. Data, termíny, lidi, děje, světové události, to všechno kolem mě plyne, protéká a rozpouští se v kolotoči nakojit, odříhnout, vysvléknout, rozbalit, přebalit, namazat, zabalit, ukonejšit, pohladit, uspat, vyndat myčku, naplnit myčku, zapnout myčku, vyndat pračku, naplnit pračku a tak dál. Ale mně je to asi jedno. Díky mému miminku, co teď řídí můj život, ztratily na významu výroky Donalda Trumpa, intelektuálně laděné komentáře v Respektu, nedočtené knížky, rozkoukané filmy. Můj svět se točí kolem toho pamatovat si, kterým prsem jsem kojila naposled (nějaký trik, čtenářky moje?) a jak to zařídit, aby z něj mlíko netryskalo jako fontána a Beníček se dobře a v klidu najedl.




Štěstí a radost
Každé ráno, když už se cítím jakž takž plně probuzená, takže si povolím položit si svého syna mezi mě a B. do postele, zatímco on se protahuje, vydává u toho různé srandovní zvuky a nabírá sílu na další kojící šichtu, mě zaplaví vlna štěstí. Bezbřehý pocit, že ačkoliv jsem nevyspalá a už tři dny plánuju, že si umyju vlasy (a pořád jsem to neudělala), zažívám zázrak. Podobné situace se pak opakují ještě mnohokrát denně. Třeba minulý čtvrtek, to bylo pětadvacet stupňů a já jsem Beníka sama vyvezla na procházku, na mě vytáhl jeden ze svých ještě nevědomých úsměvů, jen proto, protože to tak prostě chtěly jeho svaly. Vlastně úplně obyčejná chvíle, ale já jsem měla pocit, že se přebytkem štěstí rozpadnu na tisíc kousků. Okamžitě jsem to napsala B. a uvědomila jsem si další věc. Jak jsem neskutečně vděčná, že tu radost mám s kým sdílet. Protože to, že jsme na ni dva, z ní dělá ještě větší.

Strach
Ruku v ruce s předchozím pocitem se do mě ale pravidelně vkrádá taky strach, že tohle moje štěstí je pomíjivé, časově omezené a bude vykoupeno nějakou krutou ťafkou. Kdysi jsem si někam zapsala výrok, aniž tuším, kdo je autorem, že největší strach prožíváme, když jsme šťastní. To je taková pravda! Až mám strach o tom štěstí psát, abych ho nezakřikla a nepřivolala tím něco nepříjemného. Takže jsem sice šťastná k zbláznění, zároveň mi ale přijde, že si to právě kvůli strachu neumím úplně stoprocentně užít. Zvláštní je, že jak jsem se v porodnici bála jen o Beníčka, pořád zvedala hlavu z nemocničního polštáře a kontrolovala, jestli dýchá, teď se ten strach rozšířil i na B. Stačí, aby mi oznámil, že někam jede autem a pak mi chvilku nezvedal telefon, aby se mi v hlavě rozblikala červená kontrolka. Chtěla bych s tím něco dělat a nebýt tolikrát denně tak přehnaně úzkostná, ale zatím jsem nepřišla na to co. 

Těšení se
Když jsem tady před necelým měsícem psala o radostech, na které se těším, až nebudu mít břicho, vůbec by mě nenapadlo, že po porodu se budu těšit ještě na obyčejnější věci než na ty vyjmenované. Třeba na to, jak večer odhodím zakapané, propocené, flekaté, mléčným odérem čpící kojící tričko, zaschlým mlékem ztvrdlou a zkrabacenou podprsenku a dám si sprchu. Nebo na to, až zase nějaký blogový nápad zapíšu na jeden zátah. Ne jako tenhle, u kterého jsem dvakrát kojila, třikrát přebalovala, zapilovala pilníčkem roztřapený mininehet na malíčku, hodila do pračky prádlo a poplakala si, že už je jedna odpoledne a zase jsem víceméně nic nestihla.


Zoufalství
Ačkoliv nemám žádné srovnání, zdá se mi, že celkově je Beník moc hodné miminko. Dobře jí i spí, za což jsem vděčná. V předchozích odstavcích sice píšu hlavně o štěstí a radosti a moje miminko je to nejcennější, co na světě mám, ale zažívám pochopitelně i opačné emoce. Třeba když je Beník nakrmený, přebalený, ale stejně není spokojený, ani když si ho chovám, přiložím si ho na hruď a hladím ho po hlavičce. Kníká, pak křičí, vzpíná se, nožičkama mě kope do břicha a snaží se vyšplhat na rameno. Jakmile to trvá už druhou hodinu, bývá mi poněkud úzko. Nebo když už ho dlouho v noci uspávám – marně – a on se ne a ne dopít, takže třikrát vytahuju prso a u toho taky mobil, abych neusnula. Každý den si slibuju, že u kojení už po mobilu nebudu víc sahat, a když už, budu si číst do něj stažené knihy, ne sjíždět Facebook nebo Instagram. Jenže o půl třetí ráno, kdy se mi zavírají oči, je to bohužel zatím nejméně náročný a tedy značně praktický způsob, jak zůstat vzhůru. Vyčítám si to, ale ani s tímhle zatím nedokážu nic dělat. Pak už jenom stačí, aby se mě rozespalý B. zeptal, co jsem jedla, že je ten náš syn u svého jídla takový neklidný, a už je toho prostě moc. V tu chvíli pláču. 

Ale je to ten druh pláče, jako když prší a u toho vykukuje slunce.  

Jsem šťastná.  


 Foto: Sidney Gardner a Zdeněk Rýzner


Novější příspěvek
Starší příspěvek
15 komentářů