Můj porod (aneb Jak jsem chtěla být za hrdinku)

Dneska je to měsíc, co jsem porodila Beníka. Psát o porodu se mi nejdřív chtělo, ale zdálo se mi, že mému rozbolavělému já chybí nadhled a taky energie, potom hned nechtělo. Říkala jsem si, že je to možná příliš soukromé téma a na internet nepatří. 


A taky že porod je jeden z těch okamžiků, na které přece nikdy nezapomenu, takže nemám důvod je někam sepisovat, natož veřejně. Každý den se ale přesvědčuju, jak mě moje paměť zklamává, a taky jak mocný je blog nástroj, když si má člověk urovnat pocity a myšlenky, které se v něm hemží. Že jejich útržky nečmárá jen tak různě po papírech, ale s vědomím, že je někdo bude číst, se přinutí dát jim nějakou smysluplnou formu. Konečně tak můžu odpovědět nejen všem kamarádkám, které se mě ptají, ale taky sama sobě: tak co, jaké to bylo? Jaký jsi měla porod? Když jsem nad tím přemýšlela, popsala bych ho takhle:    

Překvapivý

Ačkoliv přišel pouze den před plánovaným termínem, když se mi Beník poprvé ozval, nějak mě vůbec nenapadlo, že by to mohlo být OPRAVDU ono. Zprvu to byl totiž jen takový silný předmenstruační pocit doprovázený nesmírnou únavou. Venku bylo naprosto přenádherně a já jsem si říkala, že bych toho měla využít a jít na procházku. Jenomže jsem se přistihla, že se mi strašlivě nechce. Nakonec jsem si lehla doma na gauč a byla trochu nevrlá, když mi B. zavolal z práce, jestli chystám něco k večeři. Nechtěla jsem mu říct, že ne, že už se tři hodiny povaluju, tak jsem mu slíbila indické Tikka Masala. U plotny se mi zdálo, že mám mírné kontrakce, několikrát jsem si šla sednout zpátky na gauč, ale pořád jsem si myslela, že jsou to jen poslíčci. Mezi vařením a posedáváním jsem dokonce ještě odpovídala na zprávu kamarádce, že stále nic, a psala jí, že se bojím, jestli ten začátek porodu vůbec poznám. "No to si piš, že poznáš!" odepsala mi, což jsem si přečetla až když už bylo po všem. 

Rychlý

Nakonec jsem ještě v devět večer v klidu seděla v posteli a sepisovala dobrovolný domácí úkol do italštiny s přesvědčením, že i když bolesti ani po dlouhé sprše neodezněly, nejspíš jsem se spletla a nic se dít nebude. Druhý den v sedm ráno byl Beník na světě.

Hlasitý se spoustou vody

Protože když mi o čtyřicet minut později v posteli praskla voda, B. to slyšel až do obýváku, kde se díval na televizi. Později všem vyprávěl, že to byla rána, jako když bouchne dobře vychlazené šampaňské. Mně to přišlo, jako by ve mně prasknul nafouknutý balon plný vody. Dodnes nevím, jak to má vypadat, když ženě "praskne voda", každopádně myslela jsem si, že je to spíš takový pramínek, který člověku stéká po noze. Ze mě ale jako by se kontinuálně několik hodin vylévala přehrada. V autě na cestě do porodnice jsem seděla s plínou v kalhotkách a na dvou froté ručnících, ale stejně jsem cítila, jak pode mnou vlhnou. Asi proto se mi zdálo, že B. řídil neuvěřitelně pomalu. Zpětně si vůbec nedokážu vybavit, na co jsem myslela, kromě toho, že je to nejspíš naposled, co v autě jedeme sami dva. Na recepci porodnice se stavidla přehrady zvedla dokonce tak, že po mně musela přijít vytřídit podlahu uklízečka. Strašně jsem se styděla a byla mírně rozladěná z přísunu papírů, které jsem podepisovala a jejichž množství se mi zdálo nekonečné. Přitom jsem několik týdnů před porodem vyplnila spoustu dokumentů online. 

Tady malinko odbočím: nakonec se ze mě vylilo tolik tekutin, že mi po porodu nezbylo vůbec žádné břicho. Z porodního sálu jsem odjížděla úplně plochá (sestřičky se na mě chodily dívat jako na úkaz) a z nemocnice ve skinny džínách, které jsem nosila naposled před otěhotněním.

Plný odhodlání

Když jsem se mezi kontrakcemi převlékla do nemocniční noční košile a odpojili mě od monitorů, okamžitě jsem zavelela: a jdeme chodit. Jenže sotva jsem vstala, vylily se ze mě další litry tekutin (tentokrát je vytírala sestřička a B.), takže to tak úplně nešlo. Až potom, když mi přinesla tlustou plínu a kalhotky, co vypadaly jako malý stan, mohla jsem vyrazit korzovat po chodbách. Jenomže jsem vůbec nic neušla. Po pěti metrech se mi hrozně chtělo na záchod, takže jsem se šourala zpátky do pokoje. Když jsem se v koupelně podívala do zrcadla, málem jsem se nepoznala. Byla jsem celá zelená, oči vykulené a tváře tak propadlé, že kdybych neměla břicho, vypadalo by to, že jsem si spletla oddělení a patřím o budovu vedle na onkologii. V druhém pochůzkovém kole mě zase skolila únava a bolesti biblických rozměrů. Krátká nemocniční chodba se mi zdála jako v páté třídě patnáctistovka. Navíc z vedlejšího pokoje jakási žena řvala jako stádo turů, což mě nutilo myslet na spoustu blbostí. Jako třeba: jak dlouho bude ještě trvat, než začnu ječet úplně stejně? 

Bolestivější, než jsem si kdy myslela

Nakonec to myslím byla tak hodinka, než jsem nevěděla, čí jsem. Tedy, teoreticky jsem měla zmáknuté, co mám dělat, jak dýchat (jako když nasávám vůni poté, co jsem otevřela dveře pekárny, kde to voní mými oblíbenými teplými croissanty – učili jsme se v kurzu), jak se při každé kontrakci zadívat do jednoho bodu a toho se držet, dokud bolest nepomine (jako když se snažíte udržet na jedné noze), v praxi jsem to ale vůbec nedokázala realizovat. Vzpomněla jsem si na moji oblíbenou spisovatelku Caitlin Moran, která říká, že pauzy mezi kontrakcemi jsou jako olíznutí kapajícího kohoutku v hořícím domě – vteřina úlevy, pak se otočíte a žár spálí vláhu z vašich rtů. To už jsem měla pocit, že neplají jenom zdi kolem mě, ale plameny mi olizují i kosti a jestli někdo do minuty nepřinese hasící přístroj a nezbaví mě té strašné bolesti, za pár minut ze mě zbude je hrstka popela. Vyčítala jsem si, že jsem se na tu bolest nějak pečlivěji nepřipravila. Připadala jsem si naprosto směšně, když jsem si vzpomněla, jak jsem ještě před pár hodinami říkala mamince, že to přece nemůže bolet víc než posledních deset kilometrů maratonu, a ještě směšněji, když jsem si vybavila svůj blogový článek o klystýru. Ve chvíli, kdy jsem hořela, mi bylo vážně úplně jedno, jestli se u toho čirou náhodou nepodělám. Moc jsem si přála být tak klidná a vyrovnaná, jako moje známé, co na Facebooku publikují články o mystických porodních zážitcích. Ve skutečnosti jsem ale byla vysílená, uplakaná a ječela jsem jako pominutá. A vůbec nepomohlo, když mi sestřička říkala, jak jsem statečná a B. mě líbal na čelo s tím, že jsem nejsilnější žena na světě a že mě miluje.

Hrdinský (prvních šest hodin)

Hrdinkou, co si jako jedna z mnoha přála přirozený porod (a povídání o epiduralu tudíž na kurzu poslouchala jedním uchem), jsem vydržela být do čtvrt na pět ráno. To jsem dehydrovaná, nevyspaná a úplně vyčerpaná začala svoje odhodlání vzdávat. Jestli si nějak představuju peklo, vypadá podle mě tak, jako kontrakce, při které už nevíte, do jaké polohy se máte otočit či schoulit a co zmáčknout a drtit, aby to přešlo. Pak už jen stačí, aby sestřička řekla: "Jste fantastická. Ale kdybyste si rozmyslela, pomoc mám hned tady, v téhle kapse." Nejsem zvyklá se vzdávat, a v tu chvíli jsem sama se sebou svedla možná jeden z nejtěžších vnitřních bojů. Bylo mi tak strašně smutno, že je porod taková bolest, a hlavně ze sebe, že jsem tak slabá a už mi nezbývá skoro žádná vůle, přitom velké finále mě teprve čeká. Rvaly se ve mně zbytečná touha dokázat, že na to mám, se strašným chtíčem ukončit to utrpení, a taky se strachem, co se stane, když si epidural nechám píchnout takhle za pět dvanáct. Překvapilo mě, jak se všechno, čeho jsem se před porodem obávala (angličtina, klystýr, neoholené nohy!!!) najednou vymaže a smrskne do jediné, nejdůležitější otázky: Neublížím dítěti, když teď udělám, co bych chtěla? Bude v pořádku? Bude v bezpečí? Když jsem uslyšela, že ano, už na ničem jiném nesešlo. To píchnutí do zad, katetr, kyslík už byly banality, jako by mi měřili tlak ve srovnání s tím, co jsem zažívala hodiny před tím. A pak! Myslela jsem si, že jsem vkročila do ráje. Euforie! Zavřela jsem oči, odpočívala jsem, dokonce jsem usnula. Kontrakce jsem cítila jen ve formě malého tlaku, a pouze párkrát do hodiny. Když mě dvě hodiny poté přišla zkontrolovat lékařka, usmívala jsem se, a ona žertovala, že jsem připravená tak, že Beník vyletí jako střela. Což se nakonec taky stalo. Čtyřikrát jsem zatlačila a držela jsem ho v náručí. Lépe řečeno: měla jsem ho položeného na hrudníku, teploučkého, mazlavého, trochu fialového. Mého syna!

Drahý

Zrovna když jsem včera dopisovala tento článek, vytáhl B. ze schránky účet za porod na 11.000 dolarů. Tady se mi chce říct jenom říct, jak jsem vděčná, že máme zdravotní pojištění, které pokryje většinu. Po pravdě řečeno si neumím představit, že bych se porodem dítěte a na mateřské měla zadlužit na takovou částku. V tomto mi Amerika připadá prostě nelidsky krutá.

Zázračný
Celý měsíc neuplynul den, abych se k porodu v nějaké myšlence nevrátila. Ačkoliv jsem po epiduralu neměla žádné následky, dlouho jsem si ho vyčítala a ani teď nemůžu říct, že bych se svým rozhodnutím na porodním sále byla úplně srovnaná. Připadám si, jako bych selhala, a to hlavně sama před sebou. Každý den přemýšlím, proč je pro mě vlastně tak důležité být za hrdinku, ačkoliv to nebylo a není potřeba. Zejména, když to stálo tolik bolesti. Ještě zvláštnější na tom ale je, jak rychle se hormony postarají o vymazaní její intenzity (protože jinak by do toho podruhé už nikdo nešel) a nahradí ji pocitem, že člověk prožil - zázrak. Nakonec takhle myšlenka, že jsem prožila něco, co nejde popsat objektivně, neboť u děje ani u následného popisu nelze prostě zůstat nad věcí, když jde o moje dítě, ve mně zakotví asi nejdéle. Společně s tou, že příště, perfektně připravená, do čeho jdu, to jistě zvládnu přirozeně. Neptejte se mě, proč bych to chtěla zkusit znova, když existují taková kouzla jako epidural. Protože tuhle odpověď sama pro sebe zatím nemám.