Můj milovaný Beníčku, chtěla bych ti říct …

05.03.17
Když jsem hned zkraje těhotenství dostala radu, abych si s miminkem povídala, přiznám se, že jsem moc nevěděla, jak na to. Celé dlouhé měsíce se tak moje monology s břichem točily kolem vět jako "tak co, ty můj malinkatej Beníčku, co by sis dal k snídani", případně kolem popisu toho, co se aktuálně dělo kolem mě. Což vypadalo třeba takhle: 

"No tak už jsme zase v autě a jedeme. Trochu prší a mamince je úzko, protože zítra má uzávěrku a nemá vůbec žádný nápad, co bude psát. Zrovna zastavujeme na červenou, jo vlastně, počkej, ty nevíš, co je červená. Aha! No tak to jsou takový světla, v místě, kde se sbíhají ulice dohromady a je v nich hodně aut, tak aby se nesrazili, jedna strana musí stát. Říká se tomu semafor, mají to snad všude na světě. Ale víš, co je zajímavý? Že většinou má tři barvy, ale tady v Americe, když se rozjíždíš, tak se používají jen dvě, červená a zelená …" Když jsem vyčerpala popis toho, co je kolem nebo co dělám, většinou mi došla řeč.

Někdy jsem se na něj snažila přenést myšlenky beze slov a doufala, že mě slyší, hlavně před porodem, kdy jsem si v koupelně mydlila svoje obrovské břicho a hlavou mi letělo: tak ti, miláčku můj malej, posílám spoustu sil na porod, maminka udělá všechno, aby byl hladkej, i když vůbec neví, jak na to, protože pro ni je to taky premiéra. Ale neboj, broučku, to nějak dáme. 

Každopádně, pár dnů před porodem mě napadlo: co bych svému synovi opravdu chtěla říct, aby si odnesl do života? Je mi jasné, že ve skutečnosti je ten seznam mnohem mnohem delší, ale tohle jsou takové základní body, které mi přišly na mysl jako první. 

Nenech se vykolejit, když nebudeš vědět
Trochu jsme ti s tatínkem zavařili, my víme. Dvě země, dva jazyky, dva přístupy ke světu, které někdy nemůžou být rozdílnější. Dovedu si představit, jak často budeš zmatený. Vždyť zmatená jsem já, a to jsem o třiatřicet let starší. Nebuď nervózní z toho, když se ti bude zdát, že nevíš, kam patříš, co si vybrat, koho názor poslechnout, jak zvládnout všechny otázky. Buď trpělivý, nadechni se, vydechni, odpovědi přijdou, i když někdy na ně budeš muset dlouho čekat. A když opravdu nebudeš vědět, kudy kam, spoléhej na pocit, který se objevil jako první. Lidé mu říkají intuice. Několikrát jsem si ověřila, že funguje.    

Uč se jazyky
Ber jako výhodu, že od začátku budeš mít dva. A uč se další. Člověk, který mluví jen jednou řečí, je hrozně omezený v poznání, jak je svět pestrý. Má tendenci vidět ho černobíle, zahnívat ve své bublině a odmítat spoustu věcí, co jsou kolem něj. Často jenom proto, že jim nerozumí. Když se ale naučíš jazyky, tahle bublina praskne. Uslyšíš tolik různých pohledů na všechno, až se ti z toho zatočí hlava. Kolikrát je náročné všechny je zprocesovat (viz bod 1), ale je to podle mě nejlepší cesta, jak nepropadnout předsudkům, nesoudit, nehodnotit, neškatulkovat, být otevřený a sám sebou.



Zajímej se o rodinnou historii
Dali jsme ti jméno po pradědovi, který byl hrdina, osvobozoval Evropu od hrůz druhé světové války. Uslyšíš o něm na každé velké rodinné oslavě. Poslouchej pozorně, i když se ti bude zdát, že to není důležité, když jsi ho nepoznal osobně. Jeho příběh nenajdeš v žádné knížce ani na Googlu. Nejsou tam ani příběhy jiných lidí, ze kterých si vzešel. Věnuj pozornost každému vyprávění, které ti lidé kolem budou chtít sdělit. Až tady nebudou, nebude nikdo, kdo by ti je znovu zopakoval. A pak ti to najednou bude hrozně líto.  

Hodně se ptej
Tohle s tím souvisí. Přečetla jsem spoustu knížek, co poskytují rady, jak na život.  Knížky jsou fantastické a čti, co se do tebe vejde. Ale zrovna v tom, jak žít, rozhodovat se nebo řešit složité životní výzvy myslím uděláš mnohem lépe (a ušetříš spoustu času na hodnotnější literaturu), když se budeš ptát lidí kolem. Spoustu inspirativních příběhů máš doslova pod nosem. Netlachej s lidmi kolem jenom o počasí. Máš moje slovo, že se nebudou zlobit, když se odvážíš ptát na to důležité: Co je ovlivnilo? Čeho se báli a bojí? Z čeho mají radost? Jak to, že jsou tak dobří? Co by dělali, kdyby …?

Nezačínej kouřit
Proč? Tvůj americký dědeček je schopný shrnout to do jedné, myslím velice výstižné věty: Because it sucks. Trvalo mu skoro dvacet let, než na to přišel. Ty už to teď víš, takže nemusíš opakovat stejnou chybu. Představ si jenom toho času, co ušetříš, když nebudeš muset denně do trafiky. A neboj, přísahám, že holky, které za to stojí, tě budou obdivovat a mít rády i bez cigarety mezi ukazováčkem a prostředníčkem. I když, pravda, tohle nejspíš přijde až po střední.  

Úspěch je to, co chceš ty
Nenech si namluvit, že je to velký dům, velké auto, pozice na vizitce, tisíc nebo pět milionů lajků pod fotkou na Instagramu. (Což zrovna země, ve které ses narodil, umí velmi dobře.)  Úspěch není to, za co ti zatleská nebo naťuká zvednuté palce svět kolem, ale z čeho budeš mít krásný pocit ty sám. Jestli ti ho přinese, že poletíš na Mars nebo budeš obracet hot dogy na ulici v New Yorku, pak, no a? Buď vděčný, že jsi ten pocit našel. Spousta lidí ho marně hledá celý život.

Neboj se
Měj se rád, buď na sebe opatrný, ale zbytečně se neboj: vyšplhat na nejvyšší strom, odrazit se a skočit z nejvyššího skokánku na bazénu, nasednout na ďábelský vozík ve strašidelném zábavním parku. Nejsem si jistá, že s tebou půjdu, spíš budu stát dole, s husí kůží, přivírat oči bezedným strachem a drmolit modlitbičku, aby se ti nic nestalo, a půjde tatínek. Ale slíbila jsem si, že ve své neodvážnosti budu statečná, jak to jenom půjde, abych ti nenaočkovala zbytečné obavy, které si v hlavě nosím já, a kvůli kterým bys v životě mohl přijít o hodně zábavy i o kus sebevědomí.

Život je radost, užij si ho
Z řečí dospělých, z internetu a televize to tak vůbec nevypadá. Ale víš co? Řeknu ti tajemství: věřím, že na každou špatnou zprávu existuje minimálně jedna dobrá. Jenom se o nich nemluví. Musíš jít a hledat je. Až je najdeš, uděláš dobře, když si je někam napíšeš, protože - takový zákon schválnosti na tomhle světě - zrovna ty dobré má člověk bůhvíproč tendenci rychle zapomínat. Možná je to osud, ale maminka na dobré zprávy pár měsíců před tvým narozením vydala zápisník. Rukopis odeslala do nakladatelství ten den, co jsi se zrodil. Takže samolibě doufá, že tendenci všímat si jich máš trochu v genech.

Miluj a nech se milovat
Jak říká tvůj tatínek: singl život je úžasná zábava tak do pětatřiceti. Pak je to jeden velký stupňovaný smutek, kdy se večer vracíš z práce domů, kde tě nikdo nečeká. Jdi za láskou, ať to stojí, co to stojí a hlavně: měj odvahu nechat se milovat. (Takových lidí poslední dobou hrozně ubývá, možná v tom za pár let budeš úplně výjimka, když mě poslechneš.) Neříkej, že teď není správný čas, že jsi k tomu ještě nedozrál, že si to potřebuješ promyslet. Lásku není potřeba nijak složitě analyzovat. Zkus ji prostě žít a uvidíš.   



Věř v sebe a něco nad tebou
Najdi si něco, v co budeš moct věřit. Můžeš tomu říkat třeba Bůh. Nebo úplně jinak. To je na tobě. Ale věř. I kdyby to nakonec s tím Bohem nebyla pravda, víra je bezpečné útočiště pro tvoje nejsložitější pocity, radosti, otázky a traumata. A taková místa jsou prostě potřeba. Vychází z nich klid a pocit jistoty. Nehledě na to, že podle tvojí maminky je prostě mnohem lepší procházet životem s myšlenkou, že smrtí všechno definitivně nekončí, ale pouze se přesune jinam. Nejspíš v tomhle narazíš na řadu překážek, včetně vědy, intelektu a rozumu. Pořád ale ve světě existuje spousta fascinujících záhad, které se ničím z toho nedají vysvětlit. A od toho budeš mít – víru.  

A věř nám, že tě milujeme
S tatínkem jsme nečetli žádné chytré knihy o tom, jak tě vychovávat. Řekli jsme si, že se budeme řídit hlavně srdcem a intuicí, takže vlastně ani neřeším, jestli ve výchově udělám chybu, jsem si totiž úplně jistá, že ano. Ačkoliv se samozřejmě budu snažit o opak. Chci pro tebe jako každý rodič to nejlepší, což se ovšem dětem tak do pětadvaceti, někdy až do třiceti, špatně chápe. Nebude trvat dlouho, kdy ti my oba budeme připadat trapní, budeš se s námi přít, hádat, křičet, ať ti dáme pokoj, vyprávět kamarádům, že s matkou a otcem už se to nedá vydržet. Je mi z toho úzko už teď, když to píšu. Ale přála bych si, abys i v takové chvíli věděl: 

  • Že všechno, co děláme, děláme se snahou být ti nejlepší rodiče na světě. Líp už to neumíme.
  • Že nemusíš mít strach s námi o ničem mluvit, protože se ti vždycky budeme snažit porozumět.
  • Že tě nade všechno milujeme, a to se nikdy nezmění.  
P.S. Nevím, jestli je to náhoda, osud nebo něco úplně jiného, ale když jsem za tímhle dopisem udělala 7.2. ve čtyři odpoledne tečku a odcházela z knihkupectví, kde jsem ho psala, poprvé ses vážně ozval s tím, že chceš z břicha ven na svět. A tak to pak taky bylo.  


Novější příspěvek
Starší příspěvek
7 komentářů