Konec šestinedělí

Byl sice už před týdnem, čímž pádem bych neměla mít žádnou omluvu pro fakt, že píšu pozdě a pro svou nezorganizovanost. Měla bych být s miminkem plně sžitá, odpočatá, mít režim a kdybych byla Američanka, měla bych být v podstatě připravená vyrazit do práce. (Nebo už tam dokonce sedět.)

Před čtyřmitýdny jsem tu popisovala nové stavy a emoce, které díky narození miminka zažívám. Teď bych k nim ráda pár poznatků přidala.  

Jsem v tom ještě víc, než když jsem byla v tom

Každý post, který dávám dohromady, začínám s přesvědčením, že bych měla napsat o něčem jiném než o kojení, mléku, nespánku, opruzeném zadečku. Když jsem otěhotněla, slibovala jsem si, že tento blog nebude mateřský. Už jenom proto, že jsem nedokázala být do mateřství tak zažraná jako většina mých kamarádek, ze kterých jsem si dělala dokonce často legraci. Jenže! Teď jsem úplně stejná! Na to všechno, co zmiňuju o dva řádky výš, myslím v podstatě čtyřiadvacet hodin denně. Nemyslet na to je – nemožné. Nepsat o tom je – pokrytecké, protože tímhle žiju a žiju tím ráda, ačkoliv kdybyste mi to řekli před rokem, šklíbila bych se. Jestli jsem nezačala plout s proudem v těhotenství, po porodu mě pohltila rozbouřená řeka. Pořád své dítě pečlivě sleduju a jsem vyplašená při sebemenší prkotině. Proč se mu loupe kůže na hlavičce? Co to má v očičku? Můžu běhat, nebo se mi srazí mlíko? Můžu si koupit letní šaty bez ramínek, nebo budu mít osmičky prsa nalitá mlékem i v červenci? Ze začátku jsem se vyptávala kamarádek, pak jsem si sem tam něco vygooglovala, abych se uklidnila, že je to v pořádku. A pak jsem se jeden den přistihla, že jsem TAM. Na mateřských blozích, které si čtu a usmívám se u nich. V diskuzi mezi snažilkami, těhulkami, bydlenkami, že skáču z dojmů na dojmy, porovnávám ty svoje, bavím se, uklidňuju se, oddychávám si a přistihávám se, že kdyby Beník vedle v postýlce nekníkal, četla bych dál, protože mě všechno to, co se tam píše, zajímá. Najednou jsem přesvědčená, že mít první dítě (jak je to s dalšími zatím nevím) a zůstat nad věcí je v podstatě nemožné.

Přestal pro mě existovat čas

Minulý pátek jsem jela s kočárkem, když mě zastavila paní s dotazem, jestli nevím, kolik je hodin. A já jsem nevěděla. (Mobil jsem měla hluboko v kabelce dole v kočárku.) Co mě ale překvapilo ještě víc, že jsem nevěděla ani orientačně. Netušila jsem, jestli můžou být dvě odpoledne nebo čtyři. Můj čas se teď dělí pouze na den a noc, intervaly, kdy kojím a kdy zrovna nekojím. Ráno se zhruba orientuju podle světla za oknem, po obědě se neorientuju vůbec, jenom vím, že jsem zrovna dokojila, takže můžeme jít ven. Ale neptejte se mě, prosím, v kolik je to hodin. Žiju v jakémsi bezčasí a pokud zrovna nemusím stihnout pediatra, hm, není to až tak špatné. 

Bavím se, jak je všechno relativní

Před sedmi týdny jsem se celou noc modlila, abych Beníka zaslechla plakat. Dneska se modlím, abych ho plakat neslyšela, a když se mi to splní, bavím se tím, co jsem si říkala na začátku února. Taky jsem tu kdysi psala článek o tom, co je pro mě hrdinství. Dnes se směju, když si ho čtu, protože hrdinka jsem sama pro sebe pokaždé, když:

Učím se žít bez to-do listů a velkých očekávání

V psaní to-do listů a v plnění jednotlivých bodů, kterých na nich bylo někdy i přes dvacet denně, jsem bývala přebornice. A velmi efektivní přebornice. První dny po narození Beníka jsem je v euforii, jak krásně spí, sepisovala dál. Jeho spánek se ale postupně zkracuje a moje plány se začaly bortit jako kartové domečky. Najednou jsem nevěděla, jak si den na mateřské zorganizovat, trápilo mě, že ačkoliv je plný od ráda do večera (no, spíš zase do rána) a neustále něco dělám, pořádně vlastně nestihnu nic víc než kojit, přebalovat, utírat, mazat opruzelý zadeček, houpat, uspávat, plnit pračku, vyndávat pračku a jednou za čas plnit lednici. Vlastně až v posledních dnech se začínám smiřovat s tím, že moje pokusy cokoliv plánovat jsou zbytečné a daleko lepší bude improvizovat. Ruku v ruce s tím se učím nelpět na tom, jak si ráno usmyslím, že by měl vypadat náš den. Rozvolňuju a odpouštím si, když něco nejde, jak bych si přála, protože můj chlapeček zrovna nemá den nebo chce jíst hodinu co hodinu. Opravdu ten blog musím napsat dneska? Opravdu musím jet do obchodu právě teď, protože nemáme co jíst? Opravdu je potřeba zamést? Nestačí, když si půjdu na chvilku zaběhat až zítra? Zjistila jsem, že když přestanu s to-do listy a slevím ze svých očekávání, uvolním se já, uvolní se moje miminko, a najednou se stane, že třeba na tři hodiny usne a blog se napsat dá.  

Pořád jsem nevýslovně šťastná

Pravda je, že během šesti týdnů jsem prošla a pořád procházím různými fázemi: krizemi, kdy jsem z dítěte a každodenního kolotoče kolem nevyspaná, vyčerpaná a frustrovaná, a zároveň je mi to, že jsem frustrovaná, hrozně líto, protože svého chlapečka zbožňuju a v hloubi duše jsem nevýslovně šťastná a vděčná, že mám nádherné, zdravé, a momentálně už i usmívající se dítě. Krize se však velmi rychle střídají s pocity, že kdyby mi na to B. kývnul, byla bych okamžitě těhotná znovu. Zrovna teď se mi totiž chce napsat, že na světě opravdu není větší potěšení, než ležet ráno v posteli se svým miminkem, přehodit mu přes hlavičku plínu, udělat na něj baf, dát mu obrovitánskou pusu na jemnou tvářičku a dívat se, jak se rozesměje radostí. V takové chvíli si říkám, že všechno, na co se dívám při kojení na Instagramu – luxusní móda z fashion weeku, ubytování v předražených hotelích na dlouhých služebních cestách, pití vybraných vín, dovolené v Thajsku – jsou v zásadě jen takové ceny útěchy pro lidi, kdo vedle sebe nemají chechtající se ďěťátko, se kterým klidně celý den (a v pyžamu) můžou takhle blbnout a mazlit se. Zároveň bych ale lhala, kdybych řekla, že když si potřetí za noc převlékám poblinknutou noční košili, neproletí mi hlavou, že bych si ten módní mejdan dala taky. A spontánně už na něj vyrazit nemůžu, protože život se mi změnil. Jenže zase, pak se kouknu na toho, koho mám na rameni, a ten pohled je omamný. Ne, nechci na mejdan, na služební cestu, na víno, ani do Thajska. Tedy, rozhodně ne teď, neboť momentálně mám něco cennějšího. Tohle uvědomění je úžasné, fascinující a neuvěřitelné, pokud vám o něm někdo vypráví a sami jste ho nezažily. Já ho poznávám teprve v posledních týdnech.   

Jsem vděčná, že můžu být na mateřské
Tento pocit si nejvíc uvědomuju vždycky ve středu, kdy chodíme na setkání podpůrné kojící skupiny, kde se většina amerických žen vrací do práce po šesti až dvanácti týdnech. Jsem si jistá, že kdyby mě čekalo něco podobného, nesla bych to dost špatně. Vůbec si neumím představit, že bych ráno místo našeho pyžamového mazlení balila Benovi mléko do jeslí a sobě odsávačku a zásobu vložek do podprsenky do kanceláře.Nechci, aby moje miminko, tedy ne takhle malinké, krmila a uspávala jiná žena. Žárlila bych a užrala bych se obavami, že když ji bude vídat mnohem častěji než mně, bude si myslet, že ona je jeho máma. Nechtěla bych sedět v autě v šílených amerických zácpách, vracet se domů v sedm večer, jenom svoje dítko rychle vykoupat, uspat, nám s B. ohřát v mikrovlnce bleskovou televizní večeři z polotovaru nebo objednat čínu z bistra odnaproti a ráno ten samý kolotoč. Nikdy bych si nemyslela, že dobrovolně přijmu roli ženy v domácnosti a že si každý den budu říkat, jak jsem vděčná, že si ji můžeme dovolit, i když přijímat peníze od muže je po letech nezávislosti nevýslovně těžké. Ale s miminkem se člověku prostě obrátí život naruby. Jak je vidět, někdy až tak, že velmi překvapuje i sám sebe. 

Moc se těším, až si tyhle svoje zápisky přečtu třeba za dva roky. Jsem totiž vážně zvědavá, co na ně budu říkat.