Kdo se bojí kojit na veřejnosti?

23.03.17
"Co je zatím tvoje největší mateřská výzva?" zeptala se mě o víkendu známá. Svojí otázkou mě dohnala k tomu, abych o ní nediskutovala jen s kamarádkami po e-mailu nebo Facebooku, ale abych se rozhodla zveřejnit ji i na blogu.

Nejprve ale jedno přiznání. Dokud jsem neměla dítě, pro kojení na veřejnosti a vystavování prsou v parcích, kavárnách a restauracích jsem neměla moc pochopení. Nebo lépe řečeno: nevadilo mi, ale kolikrát jsem si říkala, proč ženy s malými miminky musí pořád někam chodit a nevydrží chvilku doma. No. Dneska už vím, že stačí pár dní (třeba špatného počasí nebo nemoci), kdy člověk nevytáhne paty, aby se cítil jako trosečník na pustém ostrově, kterému se rychle vzdaluje loď pojmenovaná "Normální život". Velmi rychle jsem pochopila, že pokud se netoužím propadnout se do samoty prostoru pár metrů čtverečních a nechci, aby se má slovní zásoba zredukovala na pár citoslovcí, znamená to sbalit dítě, vyrazit ven a smířit se s tím, že když se tam  pouze neotočím na podpatku, taky ho tam venku, ať už kdekoliv, nakrmím. Prostě dítě chce jíst a nedá se nic dělat: v jeho šesti týdnech nemám nic jiného, co bych mu mohla dát, než svoje prso. Jenomže zatím je o moc jednodušší napsat to na blog než se ke kojení na veřejnosti skutečně odhodlat. 

Kdykoliv jsme v minulých týdnech někam vyrazili, například do podpůrné kojící skupiny, první tři týdny jsem se modlila, aby se Benjamin nevzbudil a neskutečně se mi ulevilo, když celé dvě hodiny prospal. Ačkoliv jde o kojící skupinu, kde jsou samé ženy (a kojí!), čtvrtý týden jsem se musela jsem ke kojení dost odhodlávat. Ne že bych se styděla vytáhnout bradavku, to vem čert, ale prostě jsem se necítila přirozeně. A totéž se opakovalo minulý týden, kdy jsem z úřadu, kde jsme byli vyřizovat Benjaminovi pas, sprintovala do auta, abych mu dala mléko za tónovanými skly. Když auto nemám, snažím se nám každý výlet naplánovat tak, abych před ním a po něm zvládla nakrmit doma, což je ale zase dost stresující, a vlastně je jen otázka času, kdy mi plán tak úplně nevyjde.  

Protože nejsem stydlivá, aspoň ne tak moc, abych sebrala odvahu a nakrmila svoje plačíčí dítě, ptám se sama sebe, čím to je, že mám takový blok. A přišla jsem na tohle.

Neumím to udělat diskrétně
Spousta žen tvrdí, že když je hlad, je hlad, nejdůležitější je spokojené miminko, a jestli odhalenou bradavkou někoho pohoršují, je to jeho problém. Já to tak nemám. Respektuju lidi, kteří se nepřišli na úřad ani do kavárny dívat na moje nalitá prsa. Nehledě na to si myslím, že kojit se dá velice diskrétně, mimo oči davu a odhalit jen to, co je nezbytně nutné. Nebo aspoň tak bych to chtěla dělat já. Jenže zatím mi to nejde. Začíná to už tím, že se neumím nijak decentně odhalit. I když nezapomenu a mám na sobě místo trička praktičtější košili na knoflíčky, připadá mi, že čím pečlivěji z něj prso vyndávám, tím je ho nějak víc vidět. Za druhé, pořád mám tolik mléka, že stačí rozepnout podprsenku, abych spustila fontánu. (Moje nejděsivější představa je, že než ji stačím nějak usměrnit, dostříknu až do cappuccina naproti sedící paní.) Za třetí, protože mléko na začátku teče opravdu proudem a Benjamin má problém rychle polykat, někdy se mi u prsa dost mele. Kníká, hází hlavičkou a šermuje ručičkama. Jakoukoliv deku, plínu či pelerínu tak celkem rychle strhne. Nehledě na to, že vůbec nevím, jak ho do ní obalit tak, aby nebylo vidět ňadro, ale abych já viděla na něj a neměla pocit, že ho dekou dusím. 
Každopádně: tohle všechno se snad upraví s časem a se změnami v šatníku, na které už si musím opravdu vyčlenit chvilku. 

Protože nemám žádné vzory
V pondělí jsem psala samostatný článek na téma, proč Američanky moc nekojí. Nevím, jestli to nějak souvisí s důvody v něm uvedenými, ale přiznám se, že když nepočítám prostory k tomu určené (třeba kojící skupinu), na veřejnosti typu kavárna nebo úřad jsem tady za tři roky viděla kojit asi dvě ženy. (Jedna z toho byla moje kamarádka – Češka.) To pak člověku moc odvahy nepřidá.

Protože nevím, co na to společnost
S tím souvisí, že vlastně vůbec nevím, jak to mají Američané s kojením na veřejnosti. Obecně totiž nejsou zvyklí třeba ze společných saun nebo z nudapláží (případně stánků s časopisy s ňadry na obálce) na odhalování nebo dokonce nahotu tak jako my v Evropě. Nedávno jsem pro časopis Glanc psala o tom, že sauny jsou v USA zásadně oddělené, a i do oddělených chodí lidé v plavkách, případně – to se mi prosím vás opravdu stalo – v neoprénu! Čtyřicet devět z padesáti amerických států má pro kojení na veřejnosti specifické zákony (povolující se přiměřeně odhalit), třeba v Idahu ale takový zákon pořád chybí. Nějak tuším, že v hlavním městě, kde žiju, bych se asi s žádnými podezřelými nebo dokonce opovržlivými pohledy nesetkala, kdyby mi vykouklo prso víc, než by mělo. Jenže co já vím … Nedávno jsem totiž zabrousila do jedné internetové diskuze, kde se vážně – a ne anonymně! - píše třeba toto: "Kojila jsem svého syna, ale nikdy ne na veřejnosti. Když si můžeme nosit plínky, proč si taky nevzít mateřské mléko v láhvi? Kojení je přirozené, ale prsa jsou pořád prsa a na veřejnosti by se neměla vystavovat." Co mi přijde zvláštní, že nejvíc se při pohledu na prsa bouří právě ženy – často také samy matky. To nějak nemůžu pochopit.



Protože se přece jenom trochu stydím   
I když v úvodu článku říkám, že se nestydím, není to tak úplně pravda. Teoreticky (nebýt všech věcí uvedených výše) by mi nedělalo takový problém odhalit se na veřejnosti. Co je na tom ale zvláštní, že ukázat prso neznámým lidem mi nějak nepochopitelně vadí míň než odhalit se třeba před manželovým kolegou z práce nebo před tchánem či jinými příbuznými, které dobře znám a oni mě. 

Tak mi sem, prosím, někdo napište, že to máte podobně, ať se zbavím toho podivného pocitu, že jsem nějaká ujetá, když to mám takhle.

P.S.

Mimochodem! Tento týden nám ve Washingtonu D.C. kvetou okrasné třešně. Je to vždycky nejkrásnější týden z celého roku a já jsem si slíbila, že se na tu nádheru vyrazíme s Benjaminem podívat. Protože najít v tyhle dny parkování je vždycky nesmírný stres a otrava (obzvlášť pro někoho, kdo se dosud nenaučil parkovat paralelně), rozhodla jsem se, že pojedeme metrem. Což znamená víc než tříhodinový výlet, a tedy nutnost nakojit – třeba ve Starbucksu. Tak jsem na nás zvědavá. Dám vám vědět, jak to dopadlo. :)

 Foto: Zdeněk Rýzner
Novější příspěvek
Starší příspěvek
11 komentářů