V americké porodnici

17.02.17
Napsat o své americké porodnici jsem se chystala už velmi dlouho. Nakonec mi ale přišlo lepší počkat, až budu mít i jinou zkušenost než pouze z exkurze, na které jsme byli s B. v říjnu. Takže - už můžu!

Už jsem se zmiňovala, že do své americké porodnice jsem se nemusela nijak zapisovat. Proběhlo to nejspíš nějak automaticky, neboť porodnice, tedy aspoň tato (v žádném případě neříkám, že to takhle funguje v každé v celých USA, protože to nevím) je součástí velké nemocnice, kam jsem během těhotenství chodila na preventivní prohlídky k týmu gynekologů. Součástí nabídky placených předporodních kurzů byla i neplacená prohlídka porodních sálů a pokojů. Protože jsem byla zvědavá, a hlavně jsem chtěla vědět, kam mám v den D jít a co mě zhruba čeká, rádi jsme ji s B. už v říjnu využili. Pamatuju si, že už tenkrát jsem z hodinové exkurze odcházela naprosto omámená pohodlím a komfortem, do kterého se měl Beníček narodit. 
Recepce při vstupu do porodnice
Porodnice mi vůbec nepřišla jako budova jakkoliv spojená s lékařským prostředním. Spíš jsem měla pocit, že jsem se ocitla v poměrně luxusním, decentně barevném hotelu s designovou recepcí a jemnou vanilkovou vůní populárních amerických svíček Yankee Candle. Stejný dojem ve mně přetrvává i po minulém týdnu. Jako bych nebyla dva dny v nemocnici, ale na relaxačním víkendu, kde mi nějakou shodou okolností ke krásnému pokoji, chutnému jídlu třikrát denně, čajům, zdravým sušenkám, smoothies, kolik se jich do mě vejde, ovoci a non – stop péči o mně, přibalili na cestu domů ještě dítě.
Privátní porodní pokoj 
Už od října jsem věděla, že pokud přijedeme do porodnice ve správnou chvíli, půjdu nejdřív do části nazvané Labor & Delivery, kde dostanu samostatný privátní porodní pokoj s televizí, rádiem, toaletou a sprchovým koutem. Kromě B. jsem si k porodu mohla pozvat tolik lidí, kolik jsem uznala za vhodné, na pokoji pro ně byla připravená rozkládací sedačka. Stačilo, aby se prokázali na recepci a já přisvědčila, že je u narození svého děťátka opravdu chci.
Nejspíš proto, že řada amerických žen kvůli neexistenci mateřské dovolené jezdí do porodnice rovnou z práce, nemusela jsem si s sebou brát vůbec nic. Všechny věci včetně pyžama (a pozor, nebyl to žádný nemocniční mundúr, ale opravdová zelenožlutá veliká noční košile s potiskem a zavazováním na zádech), ponožek, základních hygienických potřeb a výbavičky pro dítě (dokonce včetně malé vaničky) pro mě byly připravené ve speciální tašce na pokoji. B. se nemusel převlékat do ničeho a po celou dobu porodu i po něm mohl zůstat v džínách a v tričku, ve kterých přijel. 
Privátní porodní pokoj 
Na porodním sále jsem nakonec strávila deset hodin. Vystřídalo se u mě několik sestřiček nebo spíš porodních asistentek. Každá se mi přišla nejdřív představit, a pak se o mně naprosto famózně staraly až do “finále”, kdy dorazila lékařka. Co se mi do té doby zdálo spíš jako hotelové lůžko, proměnila zmáčknutím jednoho knoflíku ve speciální porodní postel. Když jde všechno dobře a přirozeně, jako že u mě ano, Beníčka mi ihned po narození nikdo nikam neodnesl, naopak, okamžitě jsem ho dostala na prsa, kde proležel první dvě hodiny. Teprve poté ho za asistentce tatínka sestřičky zvážily, lehce očistily, zamotaly do zavinovačky, daly mu na hlavu čepičku a vysvětlily mi, jak ho správně přiložit k prsu, aby se poprvé napil. Mezitím očistily a pomohly taky mně. Načež mě naložily do kolečkového křesla a za asistence B., který v průhledné postýlce na kolečkách tlačil našeho syna, mě doprovodily do druhého křídla porodnice, na oddělení Mother & Baby. Protože bylo ráno, potkaly jsme po cestě spoustu personálu. Všichni se na nás usmívali, říkali “congratulations”, já se jako omámená usmívala zpátky a hlavou mi běželo: hlavně, ať se z tohoto krásného snu ještě chvíli neprobudím.

Tady miminko za asistence tatínka vážili a měřili, já jsem všechno sledovala z postele. 
Oznámení o Beníčkově narození, které nakreslila moje úžasná ilustrátorka Martina Pavlová. 
Samostatný pokoj s televizí, rádiem, vlastní koupelnou, posuvným pracovním stolem a rozkládací sedačkou, ze které se v noci stala postel pro B., jsem dostala i na oddělení Mother & Baby. I tady pokračovala vstřícnost k přirozenosti. Beníčka mi nikdo nikam neodvážel, naopak, sestřičky i lékaři za námi chodili s přenosnými stoly s potřebným vybavením a počítači přímo na pokoj, a to včetně gynekoložky, laktační poradkyně a několika pediatrů. Nikdo nebyl otrávený. Naopak, všichni byli až extrémně milí, každý, kdo přišel, se představil, řekl čemu a jak dlouho se v rámci lékařské praxe věnuje a také co má v plánu kontrolovat mně nebo miminku. Pokud se měnila směna, jedna sestřička přivedla druhou, kterou představila a řekla: “Milá Jano, velice mě těšilo, moje směna končí, od teď se o vás a o miminko bude starat Olivia. Krásnou dobrou noc.“  

Privátní pokoj na oddělení Mother & Baby
Já i miminko jsme hned po porodu byli vyzbrojeni vlastním čárovým kódem, který se při každém úkonu (nebo podání léku) načetl čtečkou jako v samoobsluze a "spároval" nás, pokud jsme od sebe byli vzdáleni mimo pokoj víc než 15 minut. Beník měl navíc na noze přidělaný relativně velký alarm proti krádeži, který aktivuje rámy u východu z oddělení, pakliže by ho chtěl někdo někam odnést. Pokud jsem chtěla, stačilo stisknout tlačítko interkomu u postele (nebo zvednout telefon na její druhé straně) a přišla sestra, jedna z těch, které si miminka berou do tzv. nursery, aby si rodiče mohli odpočinout. 

 Přiznám se, že hned první noc jsem tuto službu s velikánským přemlouvám sestry i B. využila, ačkoliv za cenu obrovských výčitek svědomí. Nedovedla jsem si představit, že Beník nestráví celou první noc s námi. Jenže po porodu celou předchozí noc jsem byla tak vyčerpaná a za den tak unavená neustálým sledováním, jestli se mu zvedá jeho malý hrudníček, že mě sestry i B. nakonec umluvili. Prvních pár minut jsem se tak zlobila sama na sebe, že jsem podlehla, že jsem držela prst na interkomu a chtěla sestru přivolat zpátky, aby mi miminko vrátila. Když jsem pak ale zahlédla v zrcadle v koupelně svoje klížící se oči, trochu jsem se uklidnila, že bych stejně nejspíš zaspala, a takhle je Beník aspoň v dobré péči. V noci mi ho sestra vozila na kojení každé dvě a půl hodiny. Na přání jsem ho také mohla v nemocnici nechat kdykoliv vykoupat, ale jen “na sucho”, v čemž musím pokračovat i doma, dokud mu samovolně neupadne zbytek pupeční šňůry.

Můj privátní pokoj byl za prvními dveřmi vpravo - číslo 359 :)
Kromě nemocničního personálu se u nás v pokoji pravidelně objevovaly také vynašečka odpadků. Žena, co kontrolovala, jestli máme dost plen, dost zavinovaček, čepiček, jednorázového spodního prádla, dost mýdla ve sprše, antibakteriálního gelu na ruce a dalších. IT odborník, který se přišel poptat, jestli máme dost programů v televizi. Donašečka čerstvých smoothie. Donašečka denního tisku. Speciální sestra – psycholožka, která se přišla informovat na můj psychický stav a případnou depresi. Žena z magistrátu, která chtěla vědět, jestli pro miminko máme vybrané jméno (v řadě amerických států není nutné vybrat ho hned a rodiče mohou několik týdnů počkat) a pokud ano, jestli přímo v nemocnici chceme vyřídit rodný list a tzv. social security number, což je cosi jako česká občanka. Pravidelně přicházela také donašečka jídla, která mi dokonce několikrát na pokoj volala, že se blíží doba, kdy bych si měla objednat oběd, abych nezapomněla jíst. 
Do téhle tabulky, na kterou jsem viděla z postele, sestřičky zapisovaly všechny důležité údaje. 
Ještě před porodem jsem na recepci podepisovala papír, že nemám žádnou potravinovou alergii a přeju si klasické stravování, proto jsem dostala menu, které vidíte níže na fotce. Pokud bych ale chtěla, nebyl by problém zvolit třeba košer nebo vegetariánskou stravu, případně se vyvarovat určitých potravin, které jíst nechci nebo nemůžu. V nemocnici jsem měla nárok zůstat po běžném porodu dvě noci, už ve čtvrtek ráno, čtyřiadvacet hodin po porodu, se mě ale personál přišel zeptat, jestli bych si pobyt nechtěla zkrátit a odejít ten den v poledne. Protestovala jsem (asi chápete proč), že v žádném případě a s nadšením zůstala až po pátečního poledne, kdy byl skutečně čas odejít. Z nemocnice se ze zákona musí odejít s miminkem v autosedačce, kterou přijde zkontrolovat sestra – nás vyprovázela až k autu. Při té příležitosti také speciálně upravenými nůžkami odstřihla miminku alarm proti krádeži, který založila do speciální složky a předala mi papír s přístupovým kódem a heslem, pod kterým celý svůj porod a výsledky všech vyšetření mých i miminka najdu zdokumentovaný na internetu.



Teď jsem jenom zvědavá, kolik si za takový nekomplikovaný porod vystaví nemocnice účet, kolik z něj uhradí pojišťovna a kolik budeme muset doplatit my.


Novější příspěvek
Starší příspěvek
14 komentářů