Máme Benjamina! :)

09.02.17

Tak už. Benjamin je s námi na světě a leží tady vedle mě, když píšu tento post. Vybral si velmi teplý večer, nebo spíš noc: když jsem se v úterý v půl desáté večer dívala na teploměr, bylo venku osmnáct stupňů. A včera se narodil do ještě teplejšího dne – dvacet! 

Přijde mi to snad až osudové, ale že se narodí jsem poprvé ucítila asi dvě hodiny poté, co jsem dopsala poslední post na blog do zásoby – na dobu, až budu jen kojit, měnit plíny a nic nestíhat. Jako by věděl, a čekal, až za tím článkem udělám poslední tečku a pak si řekl: tak teď můžu!  

Jméno dostal přesně takové, jako jsme o něm s B. mluvili už v době, kdy jsme ještě ani neměli potvrzené, že to bude kluk. Tady na blogu jsem to sice úplně veřejně neřekla, jen často naznačovala, ale nakonec jsme na překvapení čekat nevydrželi. Když jsem ke konci září zjistila, že budu máma kluka, hrozně se mi ta představa líbila. Doufám, že budu jeho maminečka nejmilovanější, že si ke mně bude pořád chodit pro pusinky a pohlazení a bude mě zbožňovat tak jak se to o klucích říká. (Nebo aspoň do doby někdy za patnáct let, než ho zmerčím někde s cigaretou a partou kamarádů a uslyším "Bacha, ty vole, matka!") A taky se těším na to, že třeba jednou bude velký starší brácha nějaké sestřičce, bude ji ochraňovat a ona se jím bude chlubit spolužačkám.

Zatím je to takový tříkilový uzlíček, ke kterému pořád ňuchám, chovám ho, obdivuju jeho miniaturní dokonalé uši, šeptám mu do nich gratulace, hladím ho a pusinkuju.

Dojmů a emocí z nemocnice a z porodu je mnoho. Snad v dohledné době najdu čas a energii je zaznamenat. Zatím jí, po pravdě, moc nemám. Porod byl náročnější, než jsem čekala a od něj jsem prakticky nespala – ne proto, že by mě miminko nenechalo, i když vlastně, jak se to vezme. Sice pořád spí, ale i když spí, já jsem neustále v pohotovosti. Zvedám se, jakmile mu o milimetr sjede čepička nebo mu pusinku přikryje zavinovačka. Taky občas úplně strnu hrůzou, že nedýchá, protože třeba včera spal tvrdě, že jsem se musela pekelně soustředit, abych přes těsnou zavinovačku zpozorovala, jestli se mu zvedá malinký hrudníček. A dneska si celý den říkám, jak obdivuju každou ženu, která zvládá i něco jiného než dítě. :)




Kromě toho nás na pokoji neustále někdo navštěvuje – personál chodí kontrolovat, jestli jsem v pořádku já i miminko a během dne máme v případě zájmu jakési desetiminutové minikurzy: jak miminko správně zavinout, jak ho nejlépe uspat nebo jak ho správně nakrmit. Moje obavy, že se o něj nezvládnu postarat, se díky nim trochu rozptylují, i když teprve zítra, až půjdeme domů, uvidíme, na jak dlouho. Přiznám se, že některé návštěvy mě překvapily a udělaly mi opravdu radost. Včera za námi byla paní, která Benjaminkovi během dvou hodin vyřídila rodný list a cosi jako americkou občanku (vypsala jsem jeden stránkový formulář a mám o kupu starostí méně), co přijde do tří týdnů poštou. Dnes ráno zase přišla jiná, která nám přinesla na památku včerejší vydání novin The Washington Post a zdravé smoothie. Bylo to od ní moc hezké, zrovna jsem totiž myslela na to, že jsem včerejšek až na počasí a dění v porodnici vlastně nestihla nijak moc zvěčnit, abych ho Benjaminkovi jednou mohla co nejlépe připomenout.

Ideálně i jinak, než že maminka měla neuvěřitelný poporodní hlad, a tak si objednala rovnou tři snídaně.

P.S. Měli i krupici! :) 

P.P.S. Moc děkujeme za všechny gratulace! Asi nám bude chvilku trvat, než na všechny odpovíme. 
P.P.P.S. Dneska, kdy jsem měla termín, je pro změnu sněhová bouře. Vzpomněla jsem si na tento post a zase si říkám, jak to ten můj chlapeček hezky věděl a vymyslel. :)
Novější příspěvek
Starší příspěvek
7 komentářů