Nejlepší mateřská rada, kterou jsem dostala. A jaká je ta vaše?

Nejlepší mateřská rada, kterou jsem dostala. A jaká je ta vaše?

"Nebylo by skvělé, kdyby tady byl už dneska?" zeptal se mě můj muž při pohledu na zatím prázdnou dětskou postýlku, když jsme šli včera večer spát. Dneska?! "No, já vlastně nevím," přistihla jsem se, jak říkám, a opravdu jsem v tu chvíli nevěděla. 

Na jednu stranu se na naše dítě tak moc těším, že když jenom pomyslím, že za pár dnů bude s námi, úplně se chvěju očekáváním a taky si připadám, že UŽ skoro nevydržím čekat. Na stranu druhou si ale těhotenství neskutečně užívám. Protože je mi dobře a nemám žádné problémy, vůbec by mi nevadilo si tyhle dny s břichem ještě o pár dnů, možná týdnů, vlastně klidně třeba o měsíc (či o dva) prodloužit. 

Myslím, že tenhle paradox spočívá v tom, že jak jsem neskutečně šťastná, poslední dny také prožívám jakousi řekněme metafyzickou krizi až paniku.

Hlavně když nemůžu večer usnout, což se teď děje docela často, letí mi hlavou, jak hrozně rychle život utíká. Vím, že je to šílené klišé, ale připadá mi jako před týdnem, kdy jsem zjistila, že jsem těhotná, jako včera, kdy byl Silvestr a já jsem se těšila na čtyři týdny volna na mateřské. A najednou mám vlastně za pár hodin rodit? Vzpomínám si, že podobné rozesmutňující myšlenky jsem měla i na úplném začátku: totální euforie mísící se s úzkostí, že teď, když budu mít dítě, budu máma, budu oficiálně dospělá, budu doopravdy TA ŽENA ve středním věku, ze kterého – už vede cesta jenom ke stáří a ke smrti. A jak to tak vypadá, pojede se po téhle cestě čím dál rychleji. 

Můžu to nějak zpomalit?

Aniž bych o to žádala, poslední dobou mi chodí spousta rad, co se mateřství týká. Ale jestli bych si nějakou skutečně ráda zapamatovala a opravdu se podle ní chtěla řídit, je to ta, kterou mi nedávno poslala moje kamarádka. Zněla nějak takto: "Myslím, že jednu z největších chyb, kterou člověk dělá je, že když otěhotní, téměř okamžitě si říká: ať UŽ je tady s náma, ať UŽ je za náma šestinedělí, ať UŽ se konečně usměje, ať UŽ leze, sedí, chodí, mluví, ať UŽ trochu vyroste, abychom si spolu mohli hrát, ať UŽ je bez plín, ať UŽ jde do školky/školy … A přitom nám vůbec nedochází, že tím vlastně spěcháme na konec. Tak – nespěchej."

Takže si slibuju, že nebudu. Už žádné UŽ. :) A píšu si to na blog, abych nezapomněla.

P.S. Teď mě tak napadá, když tohle píšu: jakou nejlepší radu ohledně mateřství jste dostali vy? Napište mi do komentářů. Může se týkat čehokoliv. Pokud se jich sejde víc, dám je dohromady s těmi, co jsem od vás dostala e-mailem. Myslím, že by z toho mohl vzniknout hezký, užitečný a hoooodně realistický článek. :)

Foto: Sidney Gardner