Kdo vyhrál Zápisník radosti?

31.01.17


Překvapili jste mě a dojali. Vůbec jsem nečekala, že postřehů o tom, co vám dělá radost, se mi tady na blogu sejde tolik. A že některé mě rozpláčou, až přes slzy neuvidím na monitor počítače. Až je mi líto, že můžu odměnit zase jenom dva z vás.
Vítěze jsem vybrala náhodou, protože kdybych měla vybírat podle příspěvků, seděla bych bezradně u počítače nejspíš ještě příští týden, kdy mám být na porodním sále.


Zápisník radosti tentokrát vyhrávají:

Věra Tománková
Lenka Špoková  

Vítězkám gratuluji a vám všem ostatním děkuji.

A chtěla bych vám poděkovat ještě za jednu věc. Včera jsem se dozvěděla, že Zápisník radosti je bestseller a někde už je vyprodáno, takže se uvažuje o dotisku. Každopádně, pokud ho ještě nemáte a máte o něj zájem, tady je seznam e-shopů i s odkazem, kde si ho můžete rovnou koupit, protože je stále k dispozici: 

Knihkupectví Neoluxor
Martinus.cz
Bux.cz
Knihy Dobrovský

Stejně jako minule, vaše postřehy o tom, co vám dělá radost, dávám níže do tohoto článku jako inspiraci pro sebe i pro ostatní. A – děkuju za všechny! 



Takže: Co vám udělalo radost?

Tříletá sestřička při hraní Člověče, nezlob se. Ta její neskutečná radost, že vyhodila ségře figurku!

Nalezená pětikoruna.

Lístky na koncert mé oblíbené písničkářky ZAZ.

Nový rok. A s ním naděje, že bude lepší.

Že jsem objevil váš blog. - Děkuji! :)

Že venku svítí slunce.

Naše osmdesátiletá babička, která má leukémii a která teď dostala možnost podívat se z nemocnice na chvíli domů. Hřeje mě u srdce, když vidím, jakou má radost ze shledání s vnučkou, které se zrovna narodilo miminko.

Moje fenka Tessy, která začala zase chodit. Měla kuriózní nehodu, kdy spadla do studny. Nejdřív moje fenka, a pak mamka, která ji zachraňovala. Nakonec je obě vytáhly. Ale Tessy si zlomila stehenní kost a musela prodělat mnoho operací.

Můj pětiletý syn, když mi řekl, že mě miluje.

Nákup roztomilých ponožek, které se dají vzájemně kombinovat: srdíčka, proužky, puntíky. Vždycky, když je nosím, připadám si tak trochu jako rebel a mám úsměv na tváři.

Můj syn Jakub, který se konečně sám rozběhl a vysmátý jako slunce mi padl do náručí.

 Příležitost vyrazit si do dospělácké společnosti, zatímco tatínek hlídatl našeho pětiměsíčního spícího andílka. 




Napustit si vanu plnou horké vody, zapálit svíčku, pustit relaxační hudbu, přečíst si knížku zachumlaná v teple pod dekou.

Hrát si se svou kočkou.

Dát si svařák.

Dárek od dědečka - stříbrné náušnice. Nejde o ty náušnice, ale o smysl. Nikdy nikomu nedal žádný šperk, ani mamce, nedokáže moc vyjádřit poděkování ani lásku, přestože nás má všechny moc rád. Ale letos byl hodně nemocný. Chtěl mi poděkovat za péči a pomoc, jenom nevěděl jak. Pro mě byla samozřejmost o něj pečovat, ale on to tak nebral. Dárek jsem obrečela a náušnice opečovávám jako drahocenný klenot.

Uslintaná pusa od mých dvou holčiček.

Že mě nikdo z mých zákazníků nevytočil a všichni vzorově zdravili.

Možnost zapojit se do koordinace mírového pochodu z Berlína do Aleppa. Obnášela mnoho dobrovolnických  hodin práce, při kterých jsem poznala spoustu úžasných lidí.

Přítel, který mi řekl, že pro mě chystá překvapení.

Bílá zima.

Když jsem mohla přespat u dcery na internátě a díky tomu po letech znovu ochutnat studentský život.

Syn s autismem, který nakreslil všechny spolužáky mé dcery. Jeho kresby se tak líbily, že je využijí na tablo.

Všichni moji blízcí, kteří budou na jaře rozšiřovat rodiny. Těším se, až budu dělat tetu.

Sáňkování.

Chvíli, kdy jsem šla večer zkontrolovat svoje syny a našla je, jak leží spolu v jedné posteli, přitulení, ručičky propletené. Dojalo mě to.

Včerejší netradiční dárek od pětileté Violky – nekonečné mýdlo.

První skutečný úsměv naší malé dcerky.

Krátká mrazivá procházla.

Zpráva, že v Itálii zachránili 10 lidí z hotelu, který zasáhla lavina. Zázrak!

Chvíle, kdy jsem měla pocit, že se konečně prolomily ledy mezi mnou a holčičkou, o kterou se starám. Za poslední dva roky jsme se spolu moc nenasmály. Ale minulý týden tak, že to nešlo zastavit.

Vidět děti z dětského domova, kde pracuji, jak bezstarostně bobují, koulují se a stavějí sněhuláky. Té pravé dětské radosti je u nás k vidění hodně málo, takže každá taková mě nesmírně zahřeje.

Hodina cvičení po měsíční karanténě, kdy jsme si doma předaly tři vlny nemoci. Moje nervy konečně povolily!

Chvíle, kdy ráno otevřu oči.

Lekce jógy.



Moje maminka, která krůček po krůčku dokazuje, že i z toho nejhlubšího bahna se lze otřepat a se vztyčenou hlavou hrdě kráčet vpřed. Oba rodiče mám neslyšící. Moje maminka se nikdy plně nesmířila se svým handicapem. Ačkoliv vychovala dvě krásné, zdravé holky, někde uvnitř, hluboko ve svém nitru se cítila osamělá a zranitelná. Léta přibývala a pocit úzkosti narůstal. Aniž bychom stačili kdokoli cokoli zaregistrovat, došlo to do neúnosného bodu, kdy se rozhodla spáchat sebevraždu. Naštěstí pro všechny samotný akt nebyl úspěšný. Následoval dlouhý a psychicky náročný proces léčby a začleňování se zpět do běžného života. Je to přesně rok od osudného dne. Dneska mám před sebou silnou sebevědomou matku dvou dospělých dcer, která je živým důkazem toho, že nikdy není pozdě začít zase a znova s vidinou lepších zítřků.  

Že jsem si vytvořila vlastní nástěnku. Mám na ní úkoly, je mojí motivací a zdobím ji také rodinnými fotografiemi, které mi připomínají krásné chvíle život.

Upletla jsem vnučce set: čepici, nákrčník, rukavice, který si přála a měla z nich velkou radost.

Můj malý syn, když se ráno probudí, popřeje mi dobré ráno a řekne mi, že mě miluje.

Konečně pořádná zima, kdy můžeme lyžovat, bobovat, bruslit. Také náš domek v lese, kde nás pravidelně navštěvují srnky, občas liška, prasata a taky sýkorky, co teď zrovna vyzobávají z krmítka, které jsme jim připravili.




Moje dcera Kristýnka, která se na mě krásné ráno usměje, dá mi pusinku a říká: "Maminko, vstávat a cvičit."

Moje roční dcera, která se nedávno poprvé vyčůrala do nočníku a měla z toho děsnou radost.

Prolenošená neděle.

Manžel, který mě pustil na dvoutýdenní cestu po Indonésii s kamarádkou.

Když se ráno probudím, uvědomím si, že jsem zdravá, máme kde bydlet, co jíst. A když ještě svítí slunce, je to dokonalé.

Vidět svoji šestiměsíční cácorku v bazénu, jak nebojácně plave pod vodou. Jsem pyšná a šťastná!

Moje dcera, která se navzdory dysfunkcím snaží učit a je velká bojovnice.

Moment, kdy se mi podaří uspat naši sedmnáctiměsíční holčičku a já si můžu vypít teplé kafe, aniž by se mi z něj stala ledová káva.

Zimní opékačka, na které jsem poznala skvělé lidi.

Nové zaměstnání ve škole a moji žáci, kteří mě dobře přijali a neustále mi kreslí potěšující obrázky.

Dcery, když přijdou ze školy, a začnou mi jedna přes druhou vyprávět, co zažily.  

Že jsem byla schopná pomoct kamarádovi v nesnázích a poté u něj po dlouhé době viděla úsměv.

Když jsem byla malá, dostala jsem od rodičů sibiřského huskyho, který nám dělal obrovskou radost 15 let. Naše rodina ho moc milovala. Letos na Vánoce jsme se s manželem rozhodli, že tuhle dětskou radost rodičům oplatím. Na podzim jsem vyhlédla štěnátko sibiřského huskyho, zařídila vše potřebné a na Štědrý večer jsme s ním zazvonili u mých rodičů. Mamce tekly slzy jako hrachy a táta byl dojatý. Eyko je nový hrdý člen naší rodiny, je v ní opět živo a veselo.




Manžel, který si našel práci. A děti, co pomalu dokašlávají a dosmrkávají.

Chvilka ticha, když děti usnou.

První dopis od dcery, co je teď v první třídě, takže se spoustou chyb, ale je to přesně ta věc, kterou nikdy v životě nevyhodím.

Kávovar, co jsem dostala k Vánocům a díky kterému můžu vychutnávat výbornou kávu a u toho číst blogy.

Chvíle, kdy v pátek večer přijedou sestry domů z internátu a povídáme si.

Oběd u syna a film v kině.

 Můj sedmiletý syn. Jsem těhotná a nedávno jsem si šla po obědě lehnout s tím, že jsem unavená. Usnula jsem na čtyři hodiny! Nejen že mě nechal spát, ale sám si udělal svačinu a ještě mi na noční stolek napsal vzkaz: "Dobré ráno, mami." Je to moje láska.   


Novější příspěvek
Starší příspěvek
Žádné komentáře