Jaký bude?

Už několik let na konci prosince mám pocit, že právě odcházející rok byl lepší než ten předchozí. I loňský se vyvedl tak, jak jsem ani v nejtajnějších snech nedoufala. Možná proto se mi s ním tak těžko loučilo a nový vítám s velikou opatrností až možná obavou: nezkazí se to?

Vždycky, když na začátku roku přepisuju do nového papírového diáře všechny narozeniny, termíny rodinných setkání a jiná důležitá data, představuju si, jaký ten rok a dny v něm asi budou. Co se odehraje 9.února, kdy mám termín porodu? Kde prožiju svoje letošní narozeniny? Jak strávíme červenec? Nebo září? Budeme se jako každý rok stěhovat na pár dnů nebo týdnů do New Yorku, nebo to letos bude jinak? Na jednu stranu v tom nepopsaném diáři cítím coby snílek obrovské možnosti a tělem mi prochází takové zvláštní pozitivní chvění a těšení, na druhou mám z těch prázdných stránek obrovský respekt. Každopádně celkově mi tohle snění dělá vlastně radost.

A tak mě potěšilo, že letos si ho o hodně prodlužuju.

Papírový diář na 2017 už mám sice přepsaný, ale jak jsem psala v článku na konci roku, vrhla jsem se na psaní miminkovského deníku. Často teď uvažuju, jaké to naše miminko vlastně bude. Bude se podobat spíš mně, nebo B.? Bude i v reálu tak čiperné a aktivní, jak se to zdá teď v břiše? Bude tíhnout spíš k Česku, nebo k Americe? Ke Krtečkovi, nebo k opici George? Bude říkat boty, nebo shoes? Vůbec, jak zvládne dva tak odlišné jazyky? Bude milovat krupici (jako já), nebo ji nesnášet (jako B.)? Krájet toast podélně, nebo příčně, až jednou bude větší? Jak o něm budu psát tady na blogu?  

Většinu těch otázek nechávám jen tak probíhat hlavou, samozřejmě bez odpovědi. Miminkovský deník mě teď ale do snění ponořil ještě hlouběji.

Dívám se do předtištěné knihy na řádky s názvy Moje oblíbené jídlo, hračka, zvíře, barva, místo, kniha, písnička, kamarád/ka ve škole, moje první návštěva kadeřnictví, první čištění zubů, oslava prvních narozenin a zdá se mi neuvěřitelné, že by za rok nebo za pár měly být popsané příběhy a zážitky z reálného života. Co v nich asi bude? Včera jsem v těchto úvahách rozpustila svou mysl dokonce tak intenzivně, až jsem snad poprvé v životě zapomněla najíst. Najednou bylo půl čtvrté odpoledne, když mi došlo, že mám vlastně hlad. Udělala jsem si rychlý oběd a napadla mě odvážná myšlenka, jestli mám tyhle věci zkusit odhadnout a napsat si je na papír někam stranou.

Přijde mi zajímavé uvažovat, do jaké míry bych v nich skutečně nechala prostor fantazii a do jaké by ty kolonky byly odrazem mně samotné a mých tajných přání. (Třeba že bych byla radši, kdyby miminko mělo radši Krtečka – ale pšt!) Taky jsem přemýšlela, jestli bych takovými úvahami mohla své dítě do budoucna nějak ovlivnit, když vlastně ještě není na světě. Asi je to trochu bizarní, ale možná to sepíšu. Třeba se tomu na konci roku nebo pak toho dalšího pořádně zasměju, až zjistím, že v předpovídání budoucnosti bych totálně selhala, nebo že moje fantazie jsou daleko méně odvážnější než věci, co přinese reálný život. Anebo ne?

Foto: Sidney Gardner