Nejradostnější moment roku 2016

27.12.16
Kdykoliv se v těchto dnech podívám na sociální sítě, mám pocit, že spousta mých přátel a známých vnímá právě končící rok jako jeden z nejhorších za poslední dobu. Mrzí mě to, protože pro mě osobně to byl naopak jeden z nejlepších. Byl to totiž rok, ve kterém jsem prožila spoustu krásných chvil. 

Mimo jiné například tu, kdy …

...  mi v únoru po několikaměsíční korespondenci, prosbách a přesvědčování zazvonil telefon a hlas na druhém konci mi oznámil, že se na rozhovor se mnou těší spisovatelka Elizabeth Gilbert

… jsem uběhla druhý maraton, navíc s o pár sekund lepším výsledkem než ten první

… jsem odeslala do nakladatelství rukopis Zápisníku radosti a přišla mi odpověď: "Je to bezvadné, máme velikou radost. Moc děkujeme."

… jsem se jednou ráno podívala na blog a zjistila, že měl den předtím přes 5 tisíc čtenářů, což je číslo, o jakém se mi nikdy ani nesnilo.

… jsem si konečně přiznala, že ať si práce naberu sebevíc, na život za mořem mi nevydělá, a pokud chci dělat, co mám ráda, bude lepší, když se vzdám snahy být za každou finančně soběstačnou ženou a nechám poprvé v životě svého muže, aby se o mě staral. Což jsem taky záhy poté udělala. Nesmírně se mi ulevilo a získala jsem spoustu volného času pro nás oba.

… jsem si poprvé v životě nasadila motocyklovou helmu a jela na Harleyi

… jsem se poprvé v životě začetla do Harryho Pottera a neskutečně mě ten kluk bavil! 

... se mi na první pokus povedlo umotat vynikající sushi (a taky ho celé sníst!)

… jsem poprvé udělala v bazénu obrátku pod vodou

… jsem po třech letech sebrala odvahu a požádala o rozhovor Ivanku Trump

… jsem zažila desítky nebo stovky dalších chvil, ze kterých jsem měla radost a byla jsem za ně vděčná.

Když jsem ale včera večer ležela v posteli a říkala jsem si, kterou z nich bych si opravdu chtěla zapamatovat, kdyby mi za tento rok měla zůstat v hlavě jenom jedna jediná, vybavil se mi úplně jiný moment.

Bylo to 20. září a já jsem přivezla B. na služební cestu do New Yorku snímek našeho miminka z ultrazvuku. Na mém břiše už tenkrát začínalo být vidět, že jsem těhotná a ten večer jsme si opravdu dlouho povídali, jaké naše dítě asi bude a taky jsme mu pouštěli různou muziku. Už jsme šli skoro spát, když mi B. nadzvedl noční košili, pohladil břicho a něžně na něho zaťukal: "Hello, baby," řekl polohlasem. "Tady táta." Miminko se v břiše trochu pohnulo a on se rozzářil: "Nenech se rušit, jenom jsem ti chtěl říct, že tě miluju a přeju dobrou noc." Miminko se znovu pohnulo a on na to místo ještě jednou zaklepal: "A ještě něco. Buď hodnej na maminku a hezky ji opatruj, protože je to ta nejlepší žena na světě."

Já jsem ho přitom hladila ve vlasech a byla jsem tak šťastná, až mi tekly slzy.





Novější příspěvek
Starší příspěvek
3 komentáře