Mých 10 předsevzetí, než budeme tři

25.12.16
Ve čtvrtek minulý týden jsem odevzdala jeden z posledních článků s tím, že od pátku jsem na mateřské. Po Novém roce mi sice zbývají dodělat ještě nějaké drobnosti a dva fejetony do měsíce bych ráda zvládla i s miminkem u prsa, to ale ani zdaleka nesnese srovnání s mým extrémně hektickým podzimem.


Na to, že už jsem ve 34. týdnu těhotenství, mám poslední dobou pocit, že jsem si ho kvůli všem povinnostem, co jsem si na sebe navalila, ještě vlastně pořádně neužila. A tak jsem statečně odolala všem tlakům moderní doby, všem hlasům, co mi říkaly, že psát se dá až do porodu, z porodnice taky a hned jakmile bude miminko na světě znovu (protože hlavně spí), a rozhodla jsem se vyhovět svému vnitřnímu já, které říká, že psát se možná dá, ale já teď chvíli nechci. Tedy, abych byla přesná, nechci mít psaní za povinnost a nechci se nechat znervózňovat deadliny. Alespoň následujících pár měsíců ne.

Tím pádem mám před sebou v ideálním případě šest týdnů času, které si můžu zaplnit úplně podle sebe. Vím, že teď se mi ta vidina tolika dnů zdá skoro nekonečná. Ale je mi jasné, že sotva se leden překlopí do své druhé půlky, budu si říkat, že už mi vlastně zase tak moc času nezbývá.

Taky vím, že když si ten čas nijak smysluplně nenaplánuju, není nic lehčího, než ho bez povšimnutí proflákat plněním každodenních drobných úkolů a povinností. Proto jsem si sepsala deset věcí, které bych ráda zvládla, než začnu kojit, měnit plínky a málo spát. Kritérium jsem si dala jenom jedno: aby neměly nic společného s povinnostmi, ale prostě mi dělaly radost.

Takže, co mám následujících šest týdnů v plánu?  
  • Vstávat většinu rán bez budíku, až se vzbudím sama od sebe. Nějak totiž tuším, že takových probuzení už mě moc nečeká.
  • Aspoň jeden den zůstanu celý v pyžamu a v posteli a budu si číst.
  • Uvařím a upeču aspoň dva z mnoha z časopisů vystřižených a z internetu vytištěných receptů, které se mi kupí v receptové složce, ale ještě jsem se k nim nedostala.
  • Půjdu do kina na projekci filmu, který začíná ještě před polednem. Vždycky jsem to chtěla zkusit, buď být sama v celém sále nebo se aspoň rozhlížet kolem, co tam se mnou v tenhle čas bude za lidi.
  • Nechám si profesionálně oholit nohy. Už pár týdnů si na ně přes břicho pořádně nevidím ani nedosáhnu, takže jezdím žiletkou, kde to jde, no a ty ostatní partie nechávám, hm, dost odbyté.
  • Vezmu si čtení do oblíbené kavárny do centra D.C. Ani nespočítám, kolikrát za poslední půlrok jsem plánovala, že tam půjdu psát. Ale protože to mám z domova 50 minut, vždycky z toho kvůli nedostatku času nakonec sešlo. Tak jsem si říkala, že teď je ideální příležitost to napravit.
  • Začnu psát miminku deník. Dostala jsem ho od kamarádky už v polovině listopadu, ale ještě jsem nezačala. Přitom první kapitoly o tom, kdo je maminka, tatínek, co mají rádi a jak se seznámili bych dávno vyplnit mohla, stejně jako nechat vytisknout pár fotek a nalepit je. Jinak hrozí, že kvůli nedostatku času (nebo spíš neschopnosti si ho udělat) zůstanou tyhle stránky prázdné několik dalších let, což rozhodně nechci.
  • Půjdu na turistickou procházku ve městě, kde žiju. Pokaždé to dělám maximálně s návštěvami, ale s žádnou jsem ještě nestihla obejít s výkladem třeba můj milovaný Georgetown, kde žila Jackie Kennedy a spousta jiných. Všechna místa znám jen z knížek, tak si je konečně nechám od někoho ukázat a říct k nim něco víc, než co už vím.
  •  Koupím si těhotenské plavky a dokud se miminko nenarodí, budu chodit aspoň jednou týdně plavat.
  • Pojedu na výlet za B. do práce a pozvu ho na oběd do restaurace, kde jsme ještě ani jeden nebyli.
  • A jedno navíc: Přepíšu všechny poznámky, co mám v sešitech, po papírech, v telefonu a v počítači do podoby smysluplných blogů jako je tento. Už se na to všechno nesmírně těším! (A doufám, že mi miminko nechá dost času, abych si tohle všechno splnila.) 





Novější příspěvek
Starší příspěvek
4 komentáře