Výtvarnice Eliška, co dobyla Ameriku: Chtěl jí Vogue i Jamie Oliver

Abych pořád nepsala jen o sobě, chtěla bych vám dnes někoho představit. Jmenuje se Eliška a její příběh mi dělá nesmírnou radost. Je to takový splněný americký sen, který je zároveň velikou inspirací.

Eliška před lety onemocněla ošklivou chorobou jménem Hodginův lymfom a chvilku se vůbec nevědělo, jestli bude žít. Když se ukázalo, že ano, na nic nečekala a začala si plnit sny. Jako první odjela do New Yorku, který ji fascinoval. Bavilo ji město a hlavně jeho fotky, na které začala dokreslovat originální ilustrace. Vyvěsila je na Instagram (@animateNY) a začaly se dít věci. Nejprve Elišce zavolali z amerického Vogue, jestli by se nechtěla podílet na originální módní kampani. Pak jí nabídl spolupráci slavný kuchař Jamie Oliver. A nakonec se ozvali z newyorské filmové školy, že by rádi, aby vyměnila Prahu za New York a začala pro ně pracovat. Na podobné nabídky se v New Yorku stojí tak dlouhé fronty, až je z toho člověku úzko. A když takovou práci konečně dostanete, považuje se za rouhání, když si jenom dovolíte pomyslet na to ji opustit. A Eliška to přesto udělala.

Proč?

Protože jsem nebyla šťastná. Byla jsem najatá na kreativní práci, ale brzo se ukázalo, že budu v práci od 9 až do – nevím kolika hodin a pokud nebudu na své židli, je to problém. Jednou jsem si odešla na ulici pro kafe, byla jsem pryč asi osm minut a šéfová mi volala, kde jsem a jak to, že nejsem v kanceláři. A takových věcí bylo víc. V tu chvíli jsem si řekla, že tohle nemám zapotřebí a tahle žít nechci, ani když je mi teprve čtyřiadvacet a ani když je to v New Yorku. Taky jsem si v té době naplno připustila, jak moc se mi stýská po Praze, přátelích a rodině a rozhodla se, že je na čase jet zpátky. I když spousta lidí kroutila hlavou.

To se jim nedivím. Spousta lidí na podobnou nabídku čeká deset, dvacet let nebo celý život. Takže když to pak vyjde, vnímají to jako práci, ze které se neodchází, ani když je jim tam úzko.

Já vím. Ale tohle je jedna z věcí, kterou se naučíte, když je člověk konfrontován se svojí smrtelností: že jediné, o co jde, je jak se cítím teď a jestli jsem šťastná právě teď. Že se nevyplatí na nic čekat, nic odkládat na až, protože nikdy nebude lepší čas, než je teď.

Vždycky, když čtu rozhovory s lidmi, kteří mají za sebou nějakou vážnou nemoc a mluví o tom, jak je to celé změnilo, přeházelo jim priority, rozumím tomu, jenže zároveň mi to zní jako fráze.  

To chápu. Mně se taky neustále všichni ptají, jak mě to celé změnilo. Na to je těžké odpovědět, protože jsem onemocněla před osmi lety. Bylo mi šestnáct a těžko říct, kam bych se vyvinula nebýt mé choroby. Ale vidím, že díky nemoci žiju jinak než moji vrstevníci. Jsem méně trpělivá. Víc si vážím času. Jsem spontánní. Když mi někdo dneska řekne: "Mám nápad, pojeďme do Tater. Jedeš?" Pokud jet chci, píšu: "Jasně, jedu." A fakt jedu. S New Yorkem to bylo totéž. Mohla jsem se zapřít a třeba rok vydržet, protože co je nakonec rok v celém životě? Jenže to je právě ono: když máte za sebou vážnou nemoc, člověk si víc uvědomí, že třeba nemá celý život. Dneska je tohle přemýšlení automatickou součástí mého života. Když přijde nabídka na projekt, který se mi nezamlouvá, odmítám.

Což může být i součást úspěchu. Můj kamarád říká, že projekty, které nedělá, ho definují úplně stejně, jako ty, na které kývne.

To je přesné! Člověk tím daleko víc vyjadřuje, kým skutečně je, než když se slepě snaží zavděčit každému. Souhlasím stoprocentně.

Na druhou stranu, Vogue ani Jamie Oliver se asi neodmítají. Jaké to je, když člověk otevře e-mail a tam je v předmětu "Spolupráce s Vogue"? Nebo co je vůbec v předmětu?

Něco takového tam bylo. (směje se) Bylo to vlastně hrozně vtipné, protože já jsem hned začala řešit takové ty věci, které člověk řeší, když se chce nebo potřebuje někam dostat a přemýšlí, co je ten další správný krok, komu napsat nebo jak to formulovat, aby se to povedlo. A pak mi došlo: Počkej, vlastně, neblbni, mně napsal Vogue Magazine, že chce něco ode mě! Jediné, co stačí odpovědět, je ano nebo ne.

Jak to bylo s Jamiem Oliverem?

Jeho hlavní fotograf David Loftus mě objevil na Instagramu a poprosil mě, jestli bych mu nedokreslila nějakou jeho fotku. Jen tak. Našla jsem fotku s Jamiem, kde jede v newyorském metru a do okýnka přidala ilustraci přírody složené ze zeleniny a jídla. Poslala jsem mu ji a on mi obratem napsal, že je to parádní a že to přeposílá Jamiemu. Byla jsem z toho pěkně vyklepaná. Brala jsem to jako legraci a říkala jsem: "Počkej, jak Jamiemu?" No a za pár měsíců se mi ozvala Jamieho manažerka, jestli bych fotku nemohla rozpohybovat a udělat z ní propagační video k jeho velké akci Food Revolution Day. Domluvili jsme se a já jsem po e-mailech odevzdala, co jsem měla. V předvečer velké akce mi pak Jamie napsal e-mailem a na Instagram zprávu, že moc děkuje za úžasnou spolupráci. Nikdy jsme se osobně nesetkali. Ale tohle mi fakt udělalo radost.

Když to tak říkáš, skoro mi to zní až jako že nejlepší recept na úspěch je výrazně se o něj nesnažit. Vlastně úplný opak amerického "makej, dávej o sobě vědět, kde můžeš, mluv, ptej se, cpi se, kam to jde, a doufej, že to jednou přijde".

Já vím! Jenže já jsem přesně taková. Mám sny a jsem strašně ráda, když se splní, ale neumím si za nimi bezhlavě jít, prodávat se, myslím cíleně podle příruček a rad. Jsem vytrvalá, to ano, ale myslím, že na úspěch není žádný recept, jak se všude píše. Tolik lidí dneska dělá tolik skvělých věcí! Čím dál víc jsem přesvědčená o tom, že úspěch je náhoda, štěstí. Vždyť u mě nebýt účtu na Instagramu, nevím, co bych dneska dělala. Tohle ti ale jako radu do byznysu nikdo nedá: založ si Instagram, poctivě ho plň a čekej, co se stane. Navíc tolika lidem se nestane vůbec nic. Já jsem, no prostě – měla jsem štěstí.

Štvala tě někdy Amerika? New York?

Jo a ne. V tom městě je fantastická energie. Pořád se něco děje. Kolikrát jsem se přistihla, že bych klidně dokázala celý den jezdit metrem, tam a zpátky, a jenom pozorovat lidi a život. Je to nakopávací, ale někdy stejně vyčerpávající. Co mě štvalo, že Newyorčani jsou docela sobečtí, kariérističtí. Málokdo ti upřímně poradí bez toho, aniž by za to dostal zaplaceno. Jak je tam velký tlak a spousta lidí, každý si jede po své koleji a moc se neohlíží. I když americký small talk, třeba na narozeninové párty, vypadá přesně obráceně: všechny strašně zajímáš, vyptávají se a tak. To je ale jenom přetvářka. Ani nespočítám, kolik lidí jsem takhle přistihla, jak mě neposlouchají, ani se na mě nedívají, očima skenují celé okolí, jestli se tam náhodou nepohybuje někdo lepší a zajímavější, s kým by se mohli bavit, komu by se mohli nabídnout nebo ukázat. To mě štvalo.

V Praze je to jiné?

Jo. Praha je vstřícnější. Lidi jsou upřímnější. Spousta dobrých rad je ještě pořád zadarmo. Možná není tak nabíjející, ale ani to tak nevyčerpává. Ale ono je to pochopitelné. Tady není taková konkurence ani takový tlak.

Jaké je tvoje oblíbené místo v New Yorku, kam se vždycky ráda vracíš?

Mám ráda Dumbo, čtvrť pod Brooklynským mostem. Teď to tam začíná být čím dál profláklejší, takže už je tam víc turistů. Pořád je to ale paráda: úzký uličky, spousta starých továren, papíren přeměněných na obchody a galerie, no a hlavně krásný park s výhledem na celý Manhattan. Ten miluju!

Eliško, v Americe bude příští čtvrtek Den díkůvzdání. Za co jsi vděčná?

Za přátele. Rodinu. Za odvahu se k nim vrátit, i když spousta lidí mě asi nechápe. Za to, že se uživím prací, co mám ráda. Že mi pořád chodí zakázky. A hlavně, že jsem zdravá. Někdy bych chtěla zatřepat s lidmi, kteří ten poslední bod berou jako samozřejmost.  

***Pojďte na výstavu***

Další Eliščiny úchvatné fotografické koláže můžete vidět do pondělí 20. listopadu v pražské Jindřišské věži, kde má svoji autorskou výstavu navzanou Polojasno. Běžte se podívat. Jsem si jistá, že vám její obrázky udělají radost. :)