Jak vypadá IDEÁLNÍ porod?

07.11.16
"Co kdybych vám řekla, že váš porod proběhne přesně tak dokonale, jak se na to neodvažujete ani pomyslet?"

Touhle otázkou začala porodní asistentka Debbie předporodní kurz, na který jsme s B. vyrazili minulý víkend. Celkem nás tam bylo 12 dvojic, přičemž všechny čekají první dítě.

Nejspíš proto jsme tam všichni přišli plní strachu a s těmi nejhoršími možnými scénáři: co když nepoznám, že mi praskla voda, co když přijedu moc pozdě, co když to bude bolet tak ukrutně, že už to prostě nesnesu a umřu (protože na epidural už bude pozdě), co když budu tlačit málo a dítě se zasekne, co když bude ležet obráceně, mít pupeční šňůru obtočenou kolem krku … No prostě, všichni jsme překypovali děsivými vizemi, jak naše děti asi přijdou na svět a prakticky každý měl svoji hororovou představu ještě navíc podpořenou nějakou příšernou historkou své známé, které se přesně tohle stalo. Jako bychom všichni byli smíření s tím, že porod už ze samé podstaty nemůže být příjemný zážitek.

Na kurzu jsem dostali spoustu materiálů. Tohle je jeden ze složky mého muže - tipy na to, jak mě podpořit, než a až to začne. 
Porodní asistentka samozřejmě věděla, co se nám asi honí hlavou, a tak nás vyzvala, abychom o porodu zkusili přemýšlet, jak to nikdy neděláme. Rozdala nám papíry a pera a poprosila nás, abychom si každý sám pro sebe napsali, jak by náš den D vypadal, kdyby se odehrál přesně tak, jak bychom si přáli.

Myslela jsem si, že když je tak jednoduché přijít na to, co všechno se může pokazit, člověk snadno dokáže dát dohromady, jak by měl vypadat pravý opak. Musím ale říct, že nakonec jsem se u sepisování představy ideálního porodu docela zapotila.

Tohle je něco jako klíčová hesla pro porod: relaxace, sprcha, chodit se často vyčurat, dostatečně pít a tak dál. 
Nakonec jsem si poznačila těchto pár bodů coby představu, jak by měl vypadat můj den, kdyby měl proběhnout přesně tak dokonale, jak jsem se o tom do doby kurzu neodvážila vůbec přemýšlet. 
  • Nebudou se mi klepat nohy, ruce a třást hlas.
  • Plodová voda mi nepraskne na důležité diplomatické večeři mého muže, ve škole u zkoušky, v den některé z mých mnoha časopisových uzávěrek ani na sedadle našeho auta, ale doma v koupelně, ideálně ve vaně, takže ještě budu mít aspoň chvilku na to oholit si nohy - nebo aspoň ty jejich partie, kam v tu dobu ještě dosáhnu. 
  • Stane se to buď kolem poledne nebo po osmé večer, kdy budu mít jakous takous aspoň teoretickou záruku, že se na čtyřproudovce vedoucí do nemocnice nezasekneme ve dvouhodinové zácpě.
  • Nestane se to v neděli, kdy se bude hrát finále Super Bowlu a nehrozí tudíž, že na porodním sále budeme já a moje dítě soupeřit o pozornost s americkým fotbalem. Protože to nemáme šanci vyhrát.
  • Ten den nebude sněhová bouře. Ne, nebude VŮBEC sněžit.
  • Budu všemu doopravdy rozumět, ne jen předstírat, že tomu rozumím, jako to občas dělám na prohlídce, protože nechci, aby lékaři prokoukli, jaká je moje znalost angličtiny doopravdy: i po třech letech ve Spojených státech pořád mizerná.  
  • I v té nejhorší chvíli to bude bolet jenom o trochu víc, než před rokem maraton od pětatřicátého kilometru do cíle.
  • Díky tomu nebudu prosit doktory, aby vzali cokoliv, injekce, kleště, nože, a vysvobodili mě, ale zatnu zuby a naše dítě přijde na svět úplně přirozeně, jak bych si to přála. 
  • Nepočurám se u toho. Nebo když náhodou ano, pak tak, že o tom nebudu vědět. (A můj muž bude mít tolik pochopení, že mi to nikdy v životě neřekne.)
  • Za nějaké tři čtyři hodiny bude po všem. Nebude třeba nijak zasahovat, nic urychlovat ani zpomalovat. (Tady trochu doufám, že to máme v rodině.)
  • Miminko bude mít končetiny po dvou, všechny prstíky, roztomile pomačkaný obličejík a chuť na moje mlíko.  
  • Tyhle zápisky nebudou jen hypotetický scénář porodu z předporodního kurzu, ale víceméně reálný scénář mého porodu, který počátkem února pouze zkopíruju coby nový článek, že takto to opravdu proběhlo.
A tohle už je dokument na dobu po porodu. Měli jsme zakroužkovat, co budeme dělat, až s dítětem přijdeme z porodnice domů a naopak přeškrtnout, co rozhodně dělat nebudeme. Trošku naivní, ale chápu, že někdy člověk potřebuje připomenout úplně základní věci. 






Novější příspěvek
Starší příspěvek
9 komentářů