Co mi udělalo radost: Pohled do schránky jen tak

30.11.16
Dneska mi udělalo obrovskou radost, když jsem šla vybrat schránku a tam mezi záplavou reklamních letáků, informací od domovní správy, vyúčtování za návštěvy doktora a složenek našla pohled, respektive přání. Poslané prostě jen tak!
Dokonce to na něm bylo napsané: "Viděla jsem v obchodě tohle přání a prostě jsem ho tam nemohla nechat. Říkala jsem si, že je přesně pro vás, tak vám ho posílám a snad budete mít radost. Všichni tři." Podpis: manželova maminka, moje tchýně. 

Už několikrát se mi stalo, že mi podobný pozdrav, kdy na mě někdo myslel, a tak mi to napsal, přišel elektronicky. Ale poštou, to je přece jenom něco úplně jiného. V první řadě proto, že podobné pozdravy už se dneska poštou posílají tak málo, že je to malý zázrak, když nějaký takový přijde. Tím spíš, když nedorazí k žádným narozeninám, výročí nebo v létě z dovolené, kdy člověk občas cítí povinnost minimálně příbuzným něco poslat, ale opravdu jen tak - pro potěšení. O to je překvapení kouzelnější.
Protože co je na něm vůbec nejdůležitější: taková kartička je totiž hmatatelný důkaz, že vás má někdo rád: že na vás myslí, když mu v obchodě pohled padne do oka, že mu není líto utratit za vás peníze, že si dá tu práci rukou napsat velice osobní vzkaz a hlavně, že mu stojíte za shánění známky nebo stání v předlouhé frontě na poště, kde většinou funguje třetina přepážek. To se prostě s e-mailem nebo facebookovým pozdravem nedá srovnat. 

 Právě proto žádné pohledy, přání a už vůbec kartičky jako je takto nikdy nevyhazuju a mám na ně doma založenou speciální krabici, která stojí v polici hned vedle knih. Sice se do ní dívám a tyhle vzkazy si pročítám jen minimálně (no, po pravdě spíš vůbec) a navíc zabírá poměrně dost místa, ale právě z výše uvedených důvodů ji prostě nedokážu zanést ke kontejneru a zbavit se jí.  
Novější příspěvek
Starší příspěvek
Žádné komentáře