3 knihy, které mi udělaly radost v říjnu

12.11.16
Na konci minulého roku jsem tady zveřejnila seznam knížek, které jsem přečetla a na které bych nechtěla zapomenout. Článek měl docela hezký ohlas, a tak jsem si říkala, že bych mohla podobný napsat každý měsíc nebo aspoň dva. No, od té doby uplynul skoro rok! Takže nejvyšší čas.

Dala jsem si předsevzetí číst do porodu tak hodně, jak to půjde, protože se bojím, že pak to nějaký čas nepůjde. Jenže říjen pro mě byl dost hektický, a tak spousta knížek zůstala na nočním stolku neotevřená a čekají. Tyhle jsem ale zvládla a ráda bych je doporučila dál, protože si myslím, že si to zaslouží.

Robert Fulghum: Poprask v sýrové uličce, Vydalo: Argo
Od Fulghuma čtu každou vydanou knížku. Mám toho chlapíka prostě ráda, jak je moudrý a dokáže tu moudrost předat dál, aniž by na to plýtval velkými slovy. Jeho Sýrová ulička mě dostala úplně stejně jako kdysi jeho "Všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské školce". Tenhle soubor krátkých povídek člověka totiž opravdu dokáže přesvědčit o tom, že každý den je plný okamžiků radosti, jenom se stačí pozorně dívat kolem sebe. A není potřeba k tomu nikam jezdit, stačí prostě otevřít okno nebo vyrazit na nákup. Fulghum nepíše příběhy s žádnými dramatickými zápletkami, píše o obyčejnosti. Což se nezdá, ale myslím, že tohle je právě to nejtěžší – nemít žádný komplikovaný příběh, a přitom do psaní dostat spád, vtip, kterému se bude čtenář smát, a pak hned myšlenku, kvůli které bude mít slzy v očích. To se vždycky nepodaří a je to malý zázrak vyhrazený myslím jen pár spisovatelům. Fulghum mezi ně patří a jeho kniha je takových zázraků plná.

Barbara Leamingová: JackieBouvierová Kennedyová Onassisová, Vydalo: Argo
Tohle není zrovna oddychové čtení, jenže když vám v náručí zemře manžel, tři děti, a pak ještě švagr, člověk takové ani nečeká. Přiznám se, že do životopisů mi vždycky trvá trochu déle se začíst, protože často mi chybí kontext a neznám spoustu hrdinů, ale od téhle knížky jsem nemohla odejít ani na záchod. Pořád jsem musela přemýšlet, jestli a jak bych ustála život s mužem, který si v horním patře domu užívá sexuální radovánky s jinou, zatímco já dole hostím důležitou návštěvu a usmívám se na všechny, kdo mu pomáhají být prezidentem Spojených států. Na druhou stranu, bylo to od Jackie obdivuhodné, zůstat a nerozvést se, nebo spíš chladně prospěchářské, neboť z pozice první dámy samozřejmě také profitovala (a ne málo)? A tahle kniha je takových otázek plná. Vůbec jsem se po dočtení nemohla rozhodnout, na jakou stranu americké veřejnosti bych se postavila: měla by být Jackie spíš obdivovaná hrdinka, nebo národní nepřítel?

Calvin Newport: Hlubokápráce, Vydal: Jan Melvil Publishing
Jestli chcete v dnešním roztěkaném světě vytvořit něco zapamatováníhodného, budete se na to muset hluboce soustředit. A to já zrovna moc neumím. U téhle knihy jsem se tím pádem neuvěřitelně styděla, že to jsem přesně já, koho autor popisuje jako příklad toho, jak věci nedělat. Dělám totiž všechno: padesátkrát denně kontroluju e-mail, Facebook, u psaní poslouchám rádio, píšu SMSku, a když mě nic nenapadá, klikám na trapné články jako "12 špatných věcí, které dělá každá dobrá máma". Tohle stačí, abych postupně zabíjela všechny své dobré nápady i úsilí z nich cokoliv vytvořit. Newport naštěstí nepíše o tom, jak mít pevnější vůli (to už jsem četla tisíckrát a - nic), ale o praktických pravidlech a rituálech, díky kterým se lze znovu naučit hluboké práci neboli nepřerušovaným úsekům soustředění na činnosti, které vám mají přinést výsledky, peníze nebo úspěch. Postupně je začínám aplikovat (třeba e-mail jsem si povolila zkontrolovat jenom každou celou hodinu, a když to prošvihnu – smůla, můžu zase až tu další), a i když to jde ztuha, jsem odhodlaná vydržet a hluboké práci si just naučit.      

O některých jeho tipech vám chci napsat něco víc, ale to zase někdy příště.


Novější příspěvek
Starší příspěvek
1 komentář