Okamžik radosti: Čtyři roční období

Dneska ráno jsem po čtyřdenní pauze znovu obula žabky, když mi došla taková zvláštní věc: že se mi do nich až tak moc nechtělo. Už jsem si prostě myslela, že zůstanou ležet v botníku zhruba do příštího května a nějak jsem zjistila, že mi to vlastně nevadí. Zřejmě už jsem pár dnů vnitřně nastavená na podzim a těším se na něj.

Když jsem žila v Sydney, pamatuju si, že první měsíce jsem se nemohla slunce a tepla nabažit. Milovala jsem, jak jsem se každý den ráno podívala z okna a ono bylo skoro pokaždé hezky, že jsem denně chodila v kraťasech a v tričku, že oběd se prakticky každý den dal jíst venku. Jenže po devíti měsících už to bylo nějak pořád dokola. I když se pak ochladilo, zrovna ten rok bylo pořád víceméně pěkné počasí a teploty minimálně okolo deseti stupňů.

Teď žiju ve státě, kde je sice léto o něco delší než v Česku, ale kolem půlky nebo koncem října většinou končí. Je mi to trochu líto, ale zároveň mi to dělá radost. Pořád je totiž na co se těšit, což je něco, co ve svém životě velmi potřebuju: na nový zimní kabát a až ho zase sundám, na první sněhové vločky a pak na předpověď počasí, kde řeknou, že příští sněžení bude nejspíš už úplně poslední, na poprvé v krátkém rukávě, na to, až zase pověsím prádlo ven, na znovuotevřené zahrádky. Navíc mi přijde, že některé věci, které mě teď obklopují a které mám ráda, by se k neustálému parnu prostě nehodily. Třeba dýňová polévka. Chci, aby mě zahřála, ne do ní foukat ve třiceti stupních. Nebo Pumpkin Spice Latté. Halloween. Hruškový koláč. Jablečný mošt. Otevírání první zavařeniny. 

Zdá se mi, že v jiném klimatickém pásmu, kde je počasí celý rok prakticky beze změn, si je lidé vůbec tak intenzivně neužijí. Ale třeba se pletu.

A samozřejmě, že taky někdy brblám, že je "hrozný vedro" nebo "podělaná zima". Ale kdybych v dubnu nemusela hodit zimní kabát do pytle a v říjnu ho vytahovat, cítila bych se, že jsem o něco ochuzená.