Jak se cítíš?

Tuhle otázku dostávám teď v těhotenství mnohokrát denně. Ptají se mě v kavárně, ve škole, nacházím ji v e-mailu a v telefonu. Naposled mě takhle včera překvapila jedna z mých profesorek, když jsme se těsně před přednáškou potkaly na chodbě školy.

Nejde o to, že bych nevěděla, jak se cítím, i když zrovna poslední dobou se ve mně každou chvíli mísí desítky různých pocitů a připadám si, že s obvyklým "dobře, díky" už jsem až trapně monotematická. Moje rozpaky vychází spíš z toho, že nevím, jakou odpověď dotyčný očekává a hlavně – jestli ji vůbec očekává. Spolehlivě to dokážu odhadnout akorát u maminky a u tchýně, u kterých vím, že se těší na několikaminutový popis mojí aktuální nálady, případně posledních zážitků. 

Ale co všichni ostatní? Co barista ráno v kavárně, když za mnou přešlapuje desetimetrová fronta lidí? Co kamarádka z Facebooku, se kterou jsem si nenapsala několik let? Co přísná, snad až poněkud odměřená profesorka byznys komunikace? Očekává se v takové chvíli zdvořilostní slovo či dvě? Věta? Rozvitá věta? Něco úplně univerzálního? Trochu vtipného? Překvapivého? Můžu si dovolit říct něco ne úplně optimistického, jako že třeba dneska ráno, tedy před chvíli, jsem se vzbudila s mírnou hrůzou, jestli dokážu miničlovíčkovi ostříhat nehty a nepopíchat mu prsty? Nebo je ideální odpověď jen "děkuji" a nic víc? Pokaždé, když se mě takhle někdo zeptá, mám chuť říct: "Prosím tě, co všechno tě doopravdy zajímá? Jak moc mám jít do detailu?", případně: "Kolik času na to máš?"  

Což samozřejmě nikdy neudělám, takže několikrát denně končím u "Děkuju, dobře." U profesorky se mi to včera povedlo trochu oživit (ani nevím, kde se to ve mně v tom úleku vzalo), když jsem řekla, že jsem šťastná, protože miminko už mě docela dost kope do žeber a já si tím pádem víc uvědomuju, že jsem vážně těhotná. Ale jinak? Nevím. 

A tak dávám otázku do diskuze: Co očekáváte, když se mě ptáte, jak se cítím? A co na takovou otázku případně sami odpovídáte?