Budeme tři

Jestli všechno dobře dopadne, v únoru budeme tři. Dlouho jsem se nemohla rozhodnout, jestli o těhotenství psát na blog nebo ne. Patří sem něco tak intimního a osobního? Měla jsem pár chvil, kdy  ...

... jsem toužila zvednout telefon a obvolat se svou novinkou všechny kamarádky a známé. Jenže podstatě víc bylo dní, kdy mi dělalo radost, že mám, obzvlášť v dnešní době, tajemství, o kterém ví jenom pár nejbližších, a protože jsem tak daleko od domova, mohlo by to tak zůstat až do porodu. Tady jsem nechtěla, aby se tento blog proměnil v mateřský, což se teď stejně trochu stane. Ale to nevadí. Koneckonců, je to můj blog. A jak mi postupně roste břicho, zjišťuju, že by mě stálo nepřiměřené duševní úsilí vyhýbat se něčemu, čím žiju, když pro to vlastně není žádný důvod.

Vlastně jsem si uvědomila, že blogové posty o těhotenství chci psát i z čistě sobeckých důvodů. Když jsem zjistila, že jsem těhotná, zase jsem si říkala, jak si to musím všechno zapamatovat: jak jsem se rozplakala radostí a zároveň se mi klepala kolena tak, až jsem si musela sednout na záchod, když jsem uviděla na těhotenském testu dvě čárky, jak mi začala smrdět brokolice a ujedla bych se židovského chleba z Whole Foods se sardinkama a rajčetem (jeden den jsem snědla půl bochníku!), jak pravidelně zamrkávám slzy u televizní reklamy na Amazon Prime, jak se bojím, že přiberu třicet kilo a už je nikdy neshodím, protože skoro vůbec neběhám, tak příšerně zadýchaná jsem po dvou stech metrech, ten moment, kdy jsem si v kabince v obchodě poprvé zkusila těhotenské kalhoty a naskočilo mi v hlavě, že teď teprve jako by doopravdy končilo dětství a legrace a přicházela dospělost, jak mám strach, že v ní už nikdy nic nepřečtu a nic pořádného nenapíšu … No, už teď zjišťuju, kolik jsem to za těch pár měsíců zapomněla.

Ačkoliv jsem si na tyhle momenty koupila dokonce speciální diář, záznamů jsem do něj moc nenapsala. Takhle je to se vším, co nedělám veřejně nebo nemá nějaký cíl či uzávěrku, ale mám jenom pro sebe: nadšení postupně uvadá a já to odkládám a šidím, co to jde. Jenže u blogu, co je dostupný všem, je to trochu jiné. Myslím, že když píšete veřejně, přichází s tím i jistá zodpovědnost vůči čtenářům. Někdo si může říct, že je to zbytečný bič, jenže já to vnímám jinak. Když mi někdo úplně neznámý napíše: už mi chybí tvoje posty, nechystáš něco?, je to nakopnutí, abych se probrala z lenosti, zamyslela, byla všímavější, odsunula na chvíli práci a napsala to, co vlastně napsat chci, protože mi to způsobuje neskutečnou radost. A ještě větší mám, když si svoje záznamy pak zpětně čtu a říkám si: „Ty brďo, nene! Tohle už bych dávno zapomněla!“ O tohle bych  zkrátka nechtěla přijít. Teď by mě mrzelo zejména, kdybych zapomněla: