Jak vypadá pochvala, ze které bude mít druhý skutečně radost?
Část uplynulé neděle jsem strávila na dětské oslavě prvních narozenin syna mojí kamarádky. Protože jsem tušila, jak je rozlítaná, s dvěma malými dětmi, prací na plný úvazek a přípravou pohoštění pro dvacet lidí (a asi třicet dětí), nabídla jsem se, že upeču aspoň jablečný koláč, který jsem opravdu udělala a na oslavu skutečně přinesla.
Mezi kupovanými dorty a sušenkami přeplácanými křiklavě růžovou, ječivě žlutou a jinými zářivými potravinářskými barvami, ve kterých si Američané libují, působil můj obyčejný jablečný koláč tak trochu nepatřičně. Po očku jsem sledovala, jak pomalu mizí z mísy, když za mnou začali chodit různí lidé z oslavy, aby mi ho pochválili. „Výborný apple pie. Díky.“, nebo: „Ten koláč je fantastický,“ říkali většinou, ačkoliv kupované barevné pečivo mizelo z podstavců podle mě mnohem rychleji.
Všechny pochvaly mě samozřejmě těšily. Zároveň jsem se ale přistihla, že vlastně nevím, jestli jim věřím nebo jsou to jen takové lichotky ze slušnosti, prostě aby řeč nestála. Přijde mi totiž, že Američané chválí kde co (kolikrát i když není důvod) a poslední dobou opravdu často tápu, na čem vlastně doopravdy jsem. Což se zdaleka netýká jen výkonů v kuchyni. Teprve když za mnou o několik minut a snědených porcí později přišel hostitelky manžel, byla jsem ochotná uvěřit, že jsem celkem schopná pekařka. Řekl totiž: „Ten koláč se ti fakt povedl. Dlouho jsem nejedl žádný, který by měl tak dokonale vyvážený poměr jablek a skořice.“ Znělo to totiž mnohem opravdověji a uvěřitelněji než „výborný koláč“, což jsem slyšela asi desetkrát. Dal si prostě s pochvalou práci. A mně tím naprosto nadchnul. Tak moc, že jsem si říkala, že bych chtěla začít chválit podobně a dokonce jsem si v hlavě na základě téhle příhody sesumírovala pár zásad, jak na to půjdu.
1. Budu konkrétní a vždycky najdu jednu věc, kterou můžu vyzdvihnout. Samotnou mě vždycky potěší, když mi editorka napíše třeba „líbí se mi ta pasáž, kde píšeš o xy, protože by mě nenapadlo o tom takhle přemýšlet“ místo klasického „díky, dobré“. (Což je ale pořád lepší než nedostat nic, což se děje většinou.)
2. Budu se ptát, čímž účinek celé pochvaly prodloužím. Jaká jablka jsi použila na ten koláč? Jak jsi trénoval, že jsi ten závěr zaběhl tak fantasticky? Co bys mi poradila, abych měla tak hezky vyfoukané vlasy jako ty?
3. Nebudu si pochvalu připravovat dopředu, protože vím, že by se něco říct mělo, ale budu spoléhat na momentální prožitek a pocit. Co mě upoutalo? Co mě na tom bavilo? Čím mě ten člověk nadchnul a co bych chtěla umět jako on? To mu řeknu.
4. Budu chválit úsilí, ne talent. Protože sama vím, že když mi někdo řekne, že jsem musela trénovat asi dost tvrdě, abych zaběhla půlmaraton pod dvě hodiny, mám okamžitě chuť nazout si boty a jít běhat znovu. Zato když prohlásí, že mám na běhání prostě talent, přijde mi, jako by mi říkal, že se vlastně na svůj výkon moc nenadřu a celou pochvalu tím pro mě shodí.
Žádné komentáře: