Kdy jste naposled přečetli "skutečnou" literaturu?

Kdy jste naposled přečetli "skutečnou" literaturu?

Na předchozí příspěvek o knihách mi přišlo několik reakcí, tak u nich ještě chvíli zůstanu. Už nějakou dobu mám totiž poznamenané téma, které mě napadlo před dvěma týdny v New Yorku, ale dosud jsem ho nesepsala.

Mám v New Yorku několik srdečních záležitostí, ale návštěvu dvou nevynechám nikdy, ať mám jakkoliv omezené množství času. Obě jsou knihkupectví, jedno pětipatrové Barnes & Noble na Union Square (33 E 17th St) a druhé Strand (828 Broadway u 12th St), které je také obrovské, ale komornější a nezávislejší.


Co se mi ve Strandu líbí úplně nejvíc, že tam knihy nejsou rozdělené jenom podle zaměření, ale hravou formou také podle toho, jak se o nich baví čtenáři. Je tam třeba police knih pro ženy, pro muže, pro feministky, pro spisovatele, je tam místo s tituly „které byste určitě měli vzít do ruky, protože o nich za chvíli bude mluvit celé město“, je tam police „Miluju New York“ s knihami jenom o NYC a je tam také regál nazvaný Bucket List: Skutečná literatura, kterou si už roky chcete přečíst, ale ještě pořád jste to neudělali. Tou skutečnou literaturou se myslí třeba Hemingway, Miller, ale najdete tam i výtisk Anny Kareniny, Bratrů Karamazových, Vojny a míru nebo díla Kafky a Kundery. Jinými slovy je tam výběr z toho nejhodnotnějšího, co kdy bylo napsáno a co by si spousta lidí chtěla přečíst, ale jen málokdo se opravdu dokope k tomu, aby to udělal. Většina lidí si to napíše na seznam, co by chtěli stihnout, než umřou – v angličtině bucket list.

Knihkupectví Strand, New York City

Vždycky když si tam prohlížím tenhle regál a všechny ty důležité romány klasické literatury, je mi líto, že poslední takový jsem přečetla někdy před maturitou na střední škole a od té doby dávám přednost vlastně jen dobovým novinkám. Jenže jakkoliv je mi jasné, že opravdové knihy jako ty od Hemingwaye, Millera nebo Kundery by mi daly víc než pár hodin vzrušení a pocit, že jdu s dobou, stejně jim nedokážu dát přednost třeba před novým kriminálním případem Cormorana Strika. Knih klasické literatury mám doma sice několik a ze Strandu vždycky odcházím s předsvědčením, že teď už s nimi konečně začnu, pravda je taková, že od maturity jsem se k tomu nedokopala.

Těžko říct proč vlastně. Když nad tím teď přemýšlím, napadají mě tyhle důvody:

• Klasická díla jsou většinou tlustá. To mi úplně nevadí, jenže nedají se hodit jen tak do kabelky a vzít do metra nebo do čekárny k zubaři.

• Jsou náročná a musím se na ně stoprocentně soustředit. Což na cestách, v čekárnách nebo u bazénu plného ječících dětí moc dobře nejde. Jenže právě to jsou místa, kde dneska přečtu nejvíc.

• Nejsou trendy. Málokdo o nich mluví, aby mě motivoval si je přečíst. Nikdo z mých přátel neřekne: „Hele, četl jsem Všichni moji synové od Millera a bylo to skvělý. Měla by sis to taky přečíst.“ Většinou slyším něco jako: „Už jsi četla tu novinku od Třeštíkové? A? Jak se ti to zdálo?“ Pak je samozřejmě těžké dát před Třeštíkovou přednost Millerovi.

• "Když počkal do teď, tak ještě počká," říkám si pokaždé, když se doma očima střetnu třeba s Kunderovou Nesnesitelnou lehkostí bytí. Načež si jdu do knihovny půjčit další detektivku od Jo Nesba. 

Jsem zvědavá, jestli se tenhle můj postoj ke skutečné literatuře někdy změní, nebo velká literární díla historie zůstanou na mém bucket listu navždy.