Jak se opravdu odpoutat? Běžte plavat.

18.07.16

Uplynulý víkend jsem byla sama doma a z velké části ho strávila v bazénu. A přišla jsem na to, že plavání je fantastický a pro mě momentálně nejúčinnější (možná dokonce jediný) způsob, jak se opravdu odpoutat od všeho na světě.

Počínaje všudypřítomnými zprávami o terorismu a jiných katastrofách po malé osobní úzkosti a obavy třeba z toho, že mám v pondělí odevzdat článek a v sobotu odpoledne stále ještě nemám nápad, o čem bude.

Plavání na mě skvěle funguje hlavně z těchto důvodů:

Musím se soustředit. Většinu času sice pořád plavu jako paní radová s hlavou nad vodou, ale snažím se to omezit. Jenže přeučit se po tolika letech na výdechy do vody a správné záběry rukou a nohou je fuška. Musím na to myslet a věnovat tomu plnou pozornost, což mi vyžene z hlavy všechny jiné myšlenky.
V bazénu nejde mít žádné technologie. Na rozdíl od běhu mi v uších nezní žádná hudba, nikdo mi v pozadí nepočítá tempo a rychlost, neslyším cinknutí notifikace, kterou jsem zapomněla vypnout a na kterou bych i za běhu okamžitě měla tendenci se podívat. Při běhu se od technologií odpojit neumím, prostě mám pocit, že k němu patří. V bazénu to jde naopak úplně samo.
Plavání je jediný sport, u kterého se v našem pětatřicetistupňovém vedru nepotím, krůpěje potu mi netečou do očí, z vlasů na zátylek a na záda a u kterého nejsem po pěti minutách rudá jako rak. Tím pádem u něj dlouho vydržím. Většinou mám pocit, že jsem v bazénu byla tak pětadvacet minut a když vylezu, ukáže se, že to byl dvojnásobek.
Plavání, no plavání, ono je to spíš takové ležení na zádech na vodě, je nejlepší způsob, jak v naprostém klidu pozorovat modrou oblohu nebo mraky. Slyším u toho akorát svůj dech a občas zdálky nějaké hlasy, které ve vodě dostávají zvláštní podobu.
Chvíle, kdy se potopím pod vodu a voda mi zčese vlasy dozadu, je jeden z nejlepších pocitů na světě.
Ve vodě si pokaždé vybavím velmi intenzivní vzpomínky z dětství na koupaliště v Dražovicích, které mi udělají radost. Starou kostkovanou deku, na které jsme lehávali a počítali mravence, vůli laciného opalovacího oleje, párku v rohlíku, ledňáčky Míša a Hup, žlutou sodovku, Chvilku pro tebe, ve které se Šárkou luštíme křížovky a večer vypisujeme tajenky na korespondenční lístky a těšíme se, co vyhrajeme, zlisované a skoro rozteklé Horalky na svačinu. To jsou vjemy, které bych si bez vody kolem vybavila jen velmi těžko.
Plavání je skvělý způsob, jak se vyblbnout. U jiných sportů se to dělá dost těžko, ale v bazénu mě napadají tisíce způsobů. Někdy dělám bubliny do vody a směju se tomu chrčivému zvuku. Když jsem sama, usilovně kopu nad vodou a dívám se, kam až voda doletí. Někdy taky baletím, protože ve vodě to jde hrozně jednoduše i se šedesáti kily, jindy zase běhám, potápím se a zkouším, jestli se dotknu dna nebo se pokouším odrazit od stěny a soutěžím sama se sebou, kam až daleko dojedu, aniž udělám jediné tempo. Pokud v bazénu není nikdo jiný, pokouším se (zatím stale neúspěšně) udělat obrátku, kterou používají profesionální plavci. Ale pokaždé, když jsem ve vodě, mám v hlavě radost a pocit, že jsem v úplně jiném, mnohem pohodovějším, lepším, klidnějším světě. Často se ta radost kombinuje s myšlenkami, co budu jíst, protože ve vodě fakt zatraceně hládne, to už od dětství.