Jak jsem zpovídala Elizabeth Gilbert

Málokdy sem píšu o článcích, které mi vycházejí v časopisech. Některé dávám zpětně do záložky "Moje práce" a u jiných jsem prostě smířená s tím, že jakmile zmizí ze stánků, zapadnou. Dneska ale udělám výjimku, protože mi v Ženě a život vyšel rozhovor s americkou spisovatelkou Elizabeth Gilbert.

Za prvé, po řekla bych docela dlouhé době, jsem zase okusila, jak chutná nadpozemská radost z práce, kdy zapomenete jíst, pít, mokré ručníky v pračce, vodu na kafe v konvici, kliknout na Facebook, zkontrolovat maily, telefon celý den v kabelce. Už jedenáct let se věnuju profesi, kterou mám opravdu ráda, přesto vím, že takové chvíle extrémního zaujetí, spokojenosti a štěstí, kdy přestává existovat všechno kolem, se dostavují jenom zřídka. Určitě tedy méně častěji, než se nám snaží namluvit populární příručky. Zkrátka tyhle chvíle jsou vzácné a je jich poskrovnu. Což je podle mě dobře.

Za druhé, zase jsem si připomněla, jak důležité je nedat se a nepřestat věci zkoušet, i když všechny možné okolnosti naznačují, že je to zbytečná ztráta času. Před mnoha lety jsem se takhle dostala k psaní, kdy jsem věřila, že "ne" neznamená "ne" navždy a že ty, kteří pracují, a vytrvale lezou tam, kde je opakovaně odmítají, může potkat zázrak. Jenže to už je dávno. Neříkám, že jsem věřit přestala, ale sleduju, že mi s věkem a hlavně po přestěhování do Ameriky, kde jsou fronty na každý menší zázrak asi tak tisíckrát delší, na to lezení trochu schází síla. Místo ní nastupuje jakási rezignovanost, co mi našeptává:

A pár týdnů poté:

Nedokážu si vysvětlit, co mě od října loňského do začátku letošního roku pudilo posílat další a další e-maily a žádat Elizabeth Gilbert, respektive jejího literárního agenta o rozhovor. Trochu cynická, ale z mé strany pravdivá interpretace pro mě samotnou by byla, že jsem si prostě myslela, že Charlese jednou musí e-maily z adresy jana@janaleblanc.cz tak vytočit, že než je dostávat do schránky každé pondělí do konce života, řekne si, že bude lepší mi ten rozhovor nějak zařídit. Nebo aspoň tak nějak si představuju, co následovalo před tím, než mi bez jakékoliv e-mailové odezvy jednou ráno zazvonil telefon a tam se ozvalo: "Tady Charles, Jano. Naplánoval jsem pro vás setkání s Elizabeth Gilbert. Bylo by to ale už dneska večer. Chcete?"

Samozřejmě že jsem chtěla!

(Zároveň ale trochu doufám, že mě vybrali, protože moje úsilí Elizabeth připomnělo její vlastní kdysi dávno a začala jsem jí být sympatická, jak se nevzdávám a týden co týden prosím o rozhovor.)

Každopádně.

Před ním jsem si úplně poprvé za celou tu dobu, co píšu, připravila otázky slovo od slova. Protože jsem nechtěla, aby bylo poznat, jak urputně se snažím, třikrát jsem je přeříkala manželovi a snažila jsem se přitom působit v angličtině tak lehce, jako že moje připravená otázka je vtipnou, samozřejmou reakcí na právě řečené. Naučila jsem se při tom asi pět nových obratů. Byla jsem nervozitou před rozhovorem asi dvaadvacetkrát na záchodě, a když jsme s Elizabeth skončily, musela jsem se dvakrát štípnout, jestli jsem si to celé neodžila jenom ve snu. Tak moc mi na tom záleželo.

Tak si to prosím vás kupte a přečtěte. :)

Je tam spousta chytrých myšlenek. Mně osobně se nejvíc líbí asi ta, že se mám držet dál od brutálně upřímných lidí. Protože brutálně upřímný znamená přesně to, co je tím řečeno: jsem brutální, krutý a už se nemůžu dočkat, až si tě pořádně poddám.

Mimochodem, Elizabeth byla přesně taková, jaká jsem doufala, že bude – úplně normální. Vlastně ještě lepší, protože se mnou strávila daleko přes hodinu místo plánovaných čtyřiceti minut a řekla mi, že jsem odvážná. Vůbec nic to sice neznamená, ale přišlo mi to takové hladivé.

Nějak to v ten moment do sebe všechno zapadlo. Prostě takové kouzlo.