Love you, nebo miluji tě: co je víc?

Vyrostla jsem poučená, že se slovy "miluji tě" by se mělo šetřit. Aby nezevšedněla. Nedokážu spočítat, kolikrát za život jsem je pronesla, ale nijak nadbytečně to nebylo. Šetřím si je i v manželství, kde jsem se navíc přistihla, že ve speciálních, hodně emotivních chvílích je navzdory tomu, že můj muž je Američan, říkám česky. 

Jako bych tím chtěla zdůraznit důležitost toho momentu a to, že tím opravdu myslím hluboký cit, který pro mě reprezentují. Protože to o anglickém "love you" říct nemůžu.

"Love you" je v Americe všude plno. Američané včetně mého manžela to bez zábran říkají rodičům, sourozencům, dětem, psům, kočkám, kamarádům a někdy dokonce kolegům v práci. Říkají to v kavárně, když se loučí po rychlém kafe, takovým tím familiárním tónem, že to zní podobně samozřejmě jako "ahoj" nebo "uvidíme se za týden". Říkají to do telefonu při řízení poté, co si navzájem dohodnou, kdo vyzvedne čistírnu. Píší to do e-mailů a smsek. Do teď, když mi to řekne naše známá nebo švagrová, vůbec nevím, jak zareagovat. Mám taky říct nebo odepsat love you? Čekají to? Co když neřeknu nic? Budou si myslet, že já je "nelavju"? Budou se zlobit? Co pro ně tahle slova vlastně znamenají? Já je mám ráda, a co se rodiny týká, mám tady tu nejlepší, jakou jsem si mohla přát. Jsem za ni vděčná každý den. Ale miluju svoji švagrovou stejně hluboce jako jejího bratra? To ne.

Já samozřejmě vím, že láska má mnoho podob a co anglické love you doopravdy vystihuje, záleží hlavně na momentální situaci a kontextu. Ale stejně. Nějak se na ten americký - pro mě jednoznačně plýtvavý - nemůžu naladit. Možná proto, že mám v hlavě stále zafixovaný český překlad, kulturu, v níž jsemprožila většinu života a s tím související pocit, že člověk takovým konstatováním dává víc než slova. Snad jakýsi závazek, dárek, kousek sebe, protože tak jsem tohle spojení vždycky brala. A to je něco, co prostě nechci rozdávat mezi řečí o počasí nebo o tom, kam plánujeme jít v neděli na brunch. A už vůbec to nechci dávat každému. Ani každému druhému. Nehledě na to, že když pak totéž love you, třeba pětadvacáté pro dnešek, řeknu člověku, kterého skutečně miluju, jak opravdově mu zní? Zní v záplavě těch všech ostatních opravdu tak důležitě, jak bych si přála, aby znělo?

Mně osobně třeba ne. Nechci říct, že mi od mého muže tahle slova nelichotí, ani že je neberu vážně. To beru. Ale když slyším něco jako "jsem tak rád, že jsem tě potkal", čtu z toho daleko hlubší cit, silnější emoci a mám z toho mnohem větší radost.

Mimochodem. Včera jsem narazila na toto video k Valentýnu, které je o tom, jak říct "miluji tě" v různých světových jazycích. Vím, že je vás tady už docela hodně, kdo máte za partnera cizince nebo v cizině žijete. Zajímalo by mě, jak je to s "miluji tě" tam. Jak hluboké je tohle slovní spojení v němčině? Jak ho vnímají v Norsku? Jak ho používají ve Finsku? Co anglicky mluvící země, hlavně Velká Británie. Liší se Britové od Američanů, nebo také "lavjúují", kam přijdou?

Děkuju za komentáře a postřehy.