Kdy je tloušťka problém?
Nikdy jsem nezažila, jaké je to být hodně tlustá ani hodně hubená, takže se velmi těžko dokážu vžít do problémů s tím spojených. Jednoho takového jsem ale byla svědkem minulý pátek v New Yorku a řeknu vám, vlastně si s ním do teď vůbec nevím rady.Vyrazily jsme s kamarádkou do divadla na představení s Brucem Willisem v hlavní roli. Bylo to předpředposlední představení vůbec, na Broadwayi, kam se vždycky hrne miliarda turistů, navíc byl v tu dobu zrovna Fashion Week, takže bylo celkem logicky vyprodáno. Pokud jste někdy byly v některém z broadwayských divadel, asi víte, že většina divadel nejsou žádné obrovské sály, ale kolikrát spíš připomínají manhattanské pidibyty, kde když má kuchyňská linka víc než metr, jste bez sebe radostí. Takže ani sedačky v divadlech nejsou největší, a v únoru, kdy je venku mínus deset a vy se na ně máte vejít ve čtyřech vrstvách oblečení, se ještě několikanásobně zmenšují.
Nedaleko od nás si na kraj řady chtěla sednout dost obézní žena. Celkem rychle ale zjistila, že obvod jejího pozadí se do sedadla nevmáčkne. Já bych v takovém případě na jejím místě asi okamžitě odešla, tedy, spíš bych se do divadla ani nevydala, ale ona nepůsobila dojmem někoho, komu by jeho vizáž nějak výrazně vadila. I když to samozřejmě těžko posoudit, bůh ví, co se honí hlavou lidem, co musí turnikety v metru procházet bokem. Ale musím říct, že by mě to opravdu zajímalo! Takže takhle žena nechala divadelní sedadlo sklapnuté a sedla si ne do něj, ale na něj. Čím ještě o to víc zmohutněla a zablokovala výhled asi třem lidem v řadě za sebou.
Je mi jasné, že když dáte sto dolarů za lístek na divadelní představení, kde jste možná jednou v životě, a někdo vám zážitek ruší už osm minut před začátkem, samozřejmě se ozvete. Ten rozhovor jsem neslyšela, což mě vážně mrzí. Protože když vás někdo obtěžuje třeba esemeskováním nebo chroupáním popcornu, je tak nějak zřejmé, že - a hlavně jak - dotyčného upozorníte, aby s tím přestal. Co ale řeknete ženě, která vás ruší tím, že je prostě tlustá a nevejde se, kam patří? "Promiňte, ale nemohla byste si odsednout – třeba tady vedle na schody před ten sloup?" Nebo: "Promiňte, ale nemohla byste odejít?" Nebo snad: "Promiňte, ale …" a dál nic, jen byste rozhodili ruce a pokrčili rameny, protože byste doufali, že jí to dojde? A co vlastně? Že je tlustá? Že by měla odejít? Že je to nefér? A - je? Nebo byste mlčeli (co když je třeba nemocná?), představení přetrpěli a pak byste nadávali na vyhozené peníze, tlusté Američany, malá divadla a přecpaný New York, kam už v životě nepojedete?
Ta tučná žena zůstala na sedačce přesně tak, jak si tam sedla. Nemohla jsem se rozhodnout, jestli její chování odsuzuju nebo vlastně obdivuju, protože já bych se v takové situaci úplně určitě propadla hanbou. Ale vážně by mě zajímalo, co jí v tu dobu běželo hlavou.
Každopádně musím říct, že mě v tu chvíli zaplavila taková zvláštní vlna úlevy. Taková ta tajná, i když trochu škodolibá radost, kdy si oddechnete, že se daný problém děje někomu jinému a ne vám. Že nemusíte nic dělat, řešit, nikomu nic říkat, nikoho o nic prosit, že je všechno v pohodě a že teď prostě stačí jenom opřít se do sedadla.
Žádné komentáře: