Proč mám radost ze sněhové kalamity?

Žiju v oblasti, kterou se v pátek a v sobotu prohnala sněhová bouře Jonas. No, sněhová bouře. Spíš bych řekla, že několik hodin velmi vydatně sněžilo. Město, kde bydlíme, bylo, jak je v Americe zvykem, perfektně připravené. V předpovědi počasí hlásili, kdy přesně máte v pátek dopoledne odejít z práce, abyste to stihli domů, než to celé vypukne.

V obchodech na vstupní dveře vylepili seznam věcí, jimiž se máte zásobit, a lidé se tím až fanaticky řídili – balená voda, vejce, mléko, cereálie, donuty a baterky nebyly k sehnání už ve čtvrtek v podvečer. Na parkovištích už od čtvrtečního večera postávaly pluhy. V pátek byly zavřené školy. Rušily se lety. Zrušil se hokej. Řešilo se, kdy přestanou jezdit vlaky a metro, které se příměstských oblastech pohybuje nad zemí. Do e-mailu jsem dostala dopis od naší domovní správy, jakou nastavit v bytě teplotu, aby nám nezamrzly vodovodní trubky a do schránky noviny s přehledem doporučených filmů a knih, se kterými se můžeme zabarikádovat doma, tedy aspoň dokud půjde elektřina. Byl tam taky leták o tom, jak nejlépe čelit tzv. cabin fever. Neboli co dělat, když už to doma za žádnou cenu nemůžete vydržet. Recepce našeho domu kvůli tomu zůstala otevřená, přidala posezení k plápolajícímu krbu a objednala dvojnásobné množství cookies a zásob kávy. Od pátečního poledne úřady doporučovaly nevyjíždět, nevycházet a sledovat zpravodajství, kde se to zase hemžilo hyterickými slovy jako bouře století, historická, monstrózní, rekordní za xy let, armagedon … To prosím ještě předtím, než vůbec spadla první vločka.

Když pak začalo sněžit, město jako by v tu chvíli někdo vypnul. Dveře bytů se zavřely, silnice vyprázdnily do úplně posledního auta, což do teď považuju za daleko historičtější událost než metr a půl sněhu. Byla zima. Bylo šedivo. A bylo extrémní ticho. Opravdu hodně padalo a foukal takový ten štiplavý vítr, co člověka rozslzí, sotva vyjde z domu.

Vím to, protože jsem vyšla. Viděla jsem naše auto, zapadané už v sobotu brzo ráno tak, že bylo těžké ho poznat. Myslela jsem na lidi, co jsou bez domova a na řidiče, co to nestihli domů včas. Nikomu nepřeju nic zlého. Vzápětí mi ale sníh způsobil bezdůvodnou, dětinskou, obrovitánskou radost. Brodila jsem se v závějích, skákala do navátých dun, psala jsem do sněhu vzkazy, klouzala jsem se po silnici, kterou normálně kvůli husté dopravě nelze vůbec přejít. Byla jsem venku úplně sama, teprve asi po třičtvrtě hodině jsem potkala prvního člověka. "Hey, co tady děláš?" ptal se mě. "No já … vlastně ani nevím, přijde mi to prostě skvělý. Co ty?" A on na to, že už má asi cabin fever, tak vyrazil. Najednou se přistihl, že prostě chodí, jen tak, bez toho, že by někam konkrétně musel, a zjistil, že ačkoliv mrzne, a nikde se nedá zastavit ani na teplé kafe, protože všechno je zavřené, je to vlastně paráda.

Co konkrétně?

Možná ani ne tak sníh jako ta fascinující moc přírody, která má prostě pořád navrch, shodli jsme se. Že díky ní jsou naše perfektně nalinkované a do detailu zorganizované americké životy pořád aspoň trochu dobrodružné a nepředvítatelné. Že to není nuda, ale pořád je tu prostor pro něco překvapivého.

Dnes je úterý, vládní budovy ani školy ještě neotevřely. Ještě stále vykopáváme auta a už od soboty se bavíme pandou z washingtonské zoo, která se radovala se sněhu, řekla bych tak nějak podobně jako já. Tady na to koukněte.