Nejhorší český zlozvyk

Když jsem začala chodit s B., který v tu dobu bydlel ještě v Praze, málem jsme se rozešli ještě než jsme se pořádně poznali. Protože jsme měli dva byty, on v centru a já na okraji, většinou to bylo tak, že když jsem skončila všechny schůzky, šla jsem k němu a buď jsme vyrazili na večeři nebo jsme vařili u něj doma a dívali jsme se na filmy. 

Většinou jsem zůstala hodně pozdě do noci, ale zároveň jsem u něj nechtěla přespat, protože jsem v jeho bytě tenkrát neměla víc než kartáček na zuby. Když jsme poprvé řešili, jak pojedu domů, B. nechtěl, abych kolem půlnoci jezdila tramvají a metrem, takže se mě zeptal: “Chceš odvézt?”

“Ale ne, běž si lehnout, já to zvládnu,” odpověděla jsem upejpavě, protože to bylo teprve několikáté rande a já samozřejmě nechtěla dát najevo, jak moc si přála, aby mě odvezl a já se nemusel trmácet MHD nebo dávat čtyři stovky za taxíka. Řekla jsem to taky proto, že jsem samozřejmě očekávala reakci ve stylu: “Ale tak pojď přece, je to kousek, já tě vezmu, těch patnáct minut mě nezabije.” Prostě takovou tu typicky českou. Jenže můj budoucí manžel - Američan mě políbil, posadil se zpátky na gauč a řekl: “Ok, tak pak zítra.” On se nenabídnul podruhé!

Je neuvěřitelné, jak někdy stačí pár vteřin na to, aby se totální okouzlení a rodící se cit proměnilo v nejhlubší pochybnosti, když se někdo nechová tak, jak jste na to celý život zvyklí. Samozřejmě jsem tenkrát nakvašeně odkráčela, venku čekala deset minut na taxíka a v něm si po telefonu stěžovala si kamarádce, že B. neseběhl schody, nevytáhl z garáže auto, neodvezl mě a navíc se ještě tvářil, že absolutně nechápe, co mě tak rozladilo.

No to že me nepřemlouval! (A tudíž mu na mě nezáleží a tudíž mě nemiluje.)

Protože tohle se mi do té doby stávalo tak často, že jsem úplně opomněla, že existuje i jiný druh konverzace než: “Dáš si jablko?”, “Ne, díky.” – “Ale je fakt výborný, šťavnatý, dneska jsem ho utrhla v zahradě, že by sis mohla dát. Hm?”, “Ne, mami/babi/tati/kamarádko/, díky, teď nemám chuť.” – “Takže fakt si nedáš?” ... !

Myslím, že tohle je český národní sport: přemlouvat, nechat se přemlouvat a nakonec upejpavě zvolit k tomu, co vlastně od začátku chceme.

Akorát že dost často může být pozdě.

Uvědomila jsem si to znovu minulý čtvrtek na Den díkůvzdání. Moje švagrová upekla opravdu vynikajícího krocana. Chutnal mi tak moc, že jsem měla snědeno jako první. “Nechceš si přidat? Je tam ještě spousta masa,” ptala se mě, načež ze mě zase okamžitě vyjelo, že ne, ačkoliv jsem samozřejmě chtěla. Tím pádem mi začalo být trapné zvednout se před patnácti hosty od stolu a jít si nandat další stehýnko, když jsem před pěti vteřinami řekla, že žádné nechci. Takže jsem čekala, až se zeptá podruhé. Což už se samozřejmě nestalo, protože všichni, co si chtěli přidat, to na rovinu řekli a toho vynikajícího krocana prostě snědli.

Rozdíl je v tom, že zatímco dřív bych byla naštvaná na B. a všechny ostatní, teď už jsem naštvaná sama na sebe.

Ale proč to celé píšu. Před pár týdny jsem v časopise Glanc publikovala článek o nejhorších českých zlozvycích. Pro mě teď vede nabízení jedné věci třikrát, ale docela by mě zajímalo, který z nich nejvíc vadí nebo komplikuje život vám.

Čímž váš zvu do nové záložky “Moje práce”, která už tady na blogu sice pár týdnů visí, ale ještě jsem o ní nikde nepsala. Budu do ní dávat vybrané články z různých časopisů, což mám radost, protože mě vždycky mrzí, když zmizí ze stánků a já mám pocit, že se tak nějak navždycky ztratily.