Už zase nepíšu?
Až za dva měsíce v tyhle dny budu přemýšlet, co se mi doopravdy povedlo v roce 2015, myslím, že se příliš nespletu, když už teď řeknu, že říjen. Možná je to paradoxní vzhledem k tomu, že jsem napsala minimum článků, jediný post na blog, přečetla jenom dvě knihy, snědla asi tunu sladkostí, můj mail je zavalený zhruba stopětašedesáti žádostmi a ...
Měla jsem neuvěřitelnou radost už ve chvíli, kdy jsme si potvrdily, že přijede. Vidíme se tak málo! A užijeme ještě méně! Kdybych to vzala doslova, vlastně jsme se pořádně neužily od mých osmnácti, co jsem odešla z Dražovic a domů začala jezdit jen na víkendy nebo návštěvy. Zároveň mě ale pár dnů před příletem přepadl hrozný stres, jak to všechno zvládnu. Vždyť mám momentálně tolik práce! A ještě trénink na maraton. Momentálně? Kolik let už tohle říkám? Kolik let už si o tom píšeme s kamarádkami? Jak rády bychom udělaly něco pro své rodiče a že už snad možná příští rok to bude klidnější? Bude tak nějak víc času …
Nebude. (Vím to, žila jsem v tomhle hrozném omylu mnoho let.)
Své dny v říjnu jsem tedy maximálně zasvětila mojí mamince. Některou práci jsem si připravila dopředu – před jejím příjezdem, jinou jsem dodělávala po nocích nebo v půl páté ráno. Roztáhla jsem si notebook na jídelním stole v kuchyni, abych aspoň něco stihla, a pracovala, než si B. nebo maminka přišli postavit vodu na čaj. Na blog jsem nesáhla prakticky vůbec. Spoustu práce ještě dodělávat budu, nejspíš několik následujících týdnů. Dnes začínám. A možná, že to ani všechno nezvládnu.
Jsem unavená? Jsem.
Jsem vystresovaná z blížících se deadlinů? Trochu.
Ale když tu teď tak sedím, srovnávám psaním svoje pocity, procházím v hlavě všechno, co jsme zažily, strašně mě hřeje u srdce.
Možná jsem v říjnu neudělala moc práce, kašlala na blog a další věci, ale to nejdůležitější jsem stihla:
- číst si společně s mámou v jedné posteli
- naučit se vařit guláš
- zkoušet si hodiny podprsenky, vůně, šaty, kabáty, boty a třeba si vůbec nic nekoupit
- prochodit Manhattan a Washington D.C. a mluvit a mluvit a mluvit
- přehrabovat se v tuně knih, fotografií, časopisů bez pocitu, že musíme brzy končit, protože nemáme čas.
Měli jsme ho.
Díky, mami! :)
Jani, ten společně strávený čas byl největší dar, který jsem si z Ameriky přivezla!
OdpovědětVymazatDěkuji!!
Když jsem si četla článek co jasnička píše, draly se mi slzy do očí. Je to tak. Když si rozumí matka s dcerou co ještě může být víc. Přeji Ván, že jste si to v Americe společně užily a hřejivé vzpomínky at Vám vydrží napořád.My jsme se to dozvěděli od Vojty v kotele v neděli že jsi Jari v Americe ale již se těšil ,že za dva dny přijedeš. Chtěla jsem Ti napsat štastný let, ale již jsem to asi nestihla. Janičce přeji at všechny své plány snadno dohoní a Tebe ráda uvidím zase u nás v Dražovicích. Zdraví Květa
OdpovědětVymazatAhoj Janka, čítam "Ťa" už dlhšiu dobu a si mi blízka..písaním, príbehmi, pocitmi, myšlienkami... Som veľmi rada, že si sa ako keby vrátila do detstva a trávila viac času s mamkou :) Držím Ti palce, aby si postíhala všetky deadliny a hordu práce čo sa Ti teď nakopila. Za dva mesiace sa budeme zamýšlať nad rokom 2015 a nad nami samotnými.. dúfam, že sme sa pohli dopredu správnym smerom :)
OdpovědětVymazatPosielam veľký pozdrav do Ameriky
Anička
Paní Krejčířová, moc děkujeme. Maminka už je doma. :)
OdpovědětVymazatAničko, děkuju. Byl to krásný měsíc a jsem za ten čas moc vděčná. Zdravím na Slovensko. :) Jana
OdpovědětVymazat