Já a létání. Aneb zpověď strašpytle.

V sobotu letím z Ameriky na čas zpátky do Čech. Když nepočítám jeden superkrátký let z Floridy do DC letos v dubnu, na víc než hodinu sednu do letadla znovu po osmi měsísích. Už asi tři týdny mám z toho letu strašný strach. V letadle jsem se bála vždycky. Jeden čas, tak dva tři roky zpátky, to trochu odeznělo, protože jsem létala často a prostě jsem si zvykla. Nebo se strach možná nějak rozprostřel mezi ty kratší úseky dvou tří týdnů, takže jsem ho nevnímala tak silně. Nevím. 

Jenže tady v Americe skoro nelétám (a když letím, tak vždycky nad pevninou, kde jsem sice úplně nesmyslně, ale naprosto regulérně klidnější než nad mořem), což celou věc hrozně zhoršuje.

Přestože cestování miluju a do všech zemí se těším, často tiše sním o tom, že můj let třeba zruší. Došla jsem dokonce tak daleko, že někdy si představuju, jak ráno před odletem otevřu noviny a tam bude: “Roky nám lhali: V dopravních letadlech JSOU padáky.”

To by totiž znamenalo, že aspoň na chvíli můžu vypnout to úporné soustředění na každičký pohyb a zvuk. Mám pocit, že jenom díky němu zabraňuju tomu, aby se s námi stroj zřítil. A že když jenom na chvilku povolím, nebudu dávat pozor a třeba si zapnu film nebo půjdu na záchod (někdy nejdu klidně celých šest hodin, ačkoliv hrozně potřebuju), letadlo určitě spadne. Problém je, že tímhle neustálým zabraňováním katastrofě si koleduju akorát tak o infarkt. Což se vůbec neslučuje s mými plány žít minimálně do stovky. Teda pokud nespadneme. Takže než budou ty padáky, snažím se tohle soustředění a strach vědomě rozbít. Třeba tak, že:

Se modlím. Zatímco ostatní si čtou, spí a luští křížovky, já si v hlavě drmolím: “Pane Bože, prosím tě, doprav mě v pořádku na místo a já už po tobě nikdy nic nebudu chtít.” Protože jsem věřící, docela to funguje.

Seznamuju se se spolucestujícími. Dřív jsem letadlový small-talk nenáviděla. Jenže on může být docela prospěšný. Většinou než proberete, kdo jste, odkud jste, kam letíte, jaká je Praha, jaké je xy (kam letí on či ona), kam zapojit sluchátka, co je dobrý film, případně než vymyslíte, o čem se bavit dál, když už jste tohle všechno probrali, uplyne minimálně hodina. A hodina v letadle, to je strašně moc!

Na rovinu jim říkám, že se bojím. Když se ten druhý bojí taky, je mi hned líp, že v tom nejsem sama a štafetu úporného soustředění může převzít někdo další. A když se nebojí, většinou dostanu nějaké uklidňující povzbuzení. Třeba minule od úplně neznámé ženy: “Drahá, slibuju, že největší katastrofa tohoto letu bude, že na nás nezbyde mac and cheese.”

Připomínám si “svoji” statistiku. Ne tu o tom, kolik lidí zahyne denně na silnicích a kolik v letadlech, což mi říkají všichni. Ale věděli jste, že 600 lidí každý rok zahyne v důsledku nehod způsobených špatnou manipulací s toasterem vůči 475 zabitým v roce 2013 při leteckých katastrofách? Ráno když si dělám toast s marmeládou umřu pravděpodobněji než v letadle???!!! Tak přesně tohle si říkám.

Práskám se do zápěstí gumičkou z culíku. Omotám si ji kolem ruky, natahuju a pouštím. Bolí to jako ďas, ale strach to z hlavy vymete. Mimochodem, tenhle tip jsem dostala od psychologa na kurzu proti strachu z létání. :)

Piju alkohol. Tohle sice nikde nedoporučují, ale funguje to.

Nakoupím si tlusté časopisy. V letadle nejsem schopná začíst se do knížky. Ani do Jo Nesba. Ani do časopisů. Ale zjistila jsem, že si je vydržím prohlížet. České v tomto ohledu moc nevydrží, ale třeba takový americký čtyřsetstránkový Glamour (záříjové vydání) umázne z letu tak dvě tři hodiny.

Obleču si mikinu a tlusté ponožky. Protože když je mi teplo, je všechno hned snesitelnější. A počítám, že i smrt.

Plánuju, čím se odměním, až tam doletím. I když to pak jen málokdy opravdu udělám, vždycky to aspoň na chvíli odvede moji pozornost k něčemu příjemnému.

Můj strach z létání nikdy úplně nezmizí, ale tohle všeho ho ze mě trochu setřese.

Mimochodem, moje navazující lety už jsou většinou podstatně klidnější. Mám pocit, že když už jsem “přežila” tolik hodin přes oceán, tu hodinku a něco z Londýna do Prahy už zvládnu.