Proč už se nechci osobnostně rozvíjet?

Vždycky jsem si o sobě myslela, že jsem osobnostně rozvinutá tak nějak akorát, jak to má být. Tím myslím, že jak stárnu a přibývá mi zkušeností, dokážu se s větším odstupem i nadhledem podívat na svůj život, umím se poučit z chyb svých (někdy i z chyb těch druhých) a tak nějak přirozeně na základě vzestupů a pádů docházím ke své vlastní moudrosti, v níž je mi někdy více, jindy trochu méně pohodlně. 

Dobře, nevyrostla jsem v prostředí, kde se sebevědomí rozhazovalo na kila, a občas nějaké nakopnutí v tomto smyslu neuškodí. Ale víceméně můžu říct, že jsem dobrý člověk a jsem sama se sebou vlastně spokojená.

Čím dál častěji se mě teď ale někdo snaží přesvědčit, že tento můj pocit je jen zdání. A že bych ve skutečnosti spokojená být neměla. Protože abych byla, měla být bych transformovaná žena. Odhodlanější. Odvážnější. Dravější. Sebevědomější. Finančně i jinak gramotnější. Partnersky víc souznějící. Sexuálně aktivnější. S otevřenými čakrami, posílenou ženskou energií a hlavně s chutí na tomhle všem neustále pracovat a donekonečna to rozvíjet. Protože, kde je horní hranice odhodlání, odvahy, sebevědomí ... ?

Den ode dne potkávám víc a víc žen, které jsou ve snaze být v tomhle všem lepší ochotné obětovat nejen roky svého času, ale i velký kus svých úspor. Selským rozum by velel, že čím víc takových seminářů bude, tím méně jich v budoucnu budeme potřebovat, neboť dřív či později budeme odhodlané, odvážné, sebevědomé, sexuálně aktivní a všelijak podobně každá tak akorát podle svého vkusu. Že ačkoliv žádná z těchto vlastností sice nemá hranice, nevadí, v určité chvíli si je každá pro sebe najdeme a půjdeme ta lepší já konečně žít.

Přibývající pozvánky na všemožné kurzy osobního rozvoje v mém e-mailu mě však přesvědčují o tom, že opak je pravdou. A že ačkoliv už jsem ve dvaatřiceti rozvinutá celkem hodně, ještě pořád bych na sobě měla pracovat. "Ještě by to šlo lépe," psalo se nedávno v jedné z nich, zvoucí mě na další víkendové "nakopnutí" za zhruba čtrnáct tisíc korun. Z tónu té pozvánky jsem získala dojem, že pokud se okamžitě nepřihlásím a nepojedu, právě pouštím k vodě po všech stránkách perfektní já, krásný život i štěstí s ním spojené a nedej bože, abych snad zkoušela žít s tím, že se nejprve stoprocentně nerozvinu.

Jenže já mám tuhle svou – možná polorozvinutou – osobnost vlastně ráda. A ještě víc ji má rád můj muž. "Mám tě rád takovou, jaká jsi a jakou jsem si tě bral," říká mi pokaždé, když na základě množících se pozvánek občas zapochybuju, jestli bych jí přece jen neměla dát aspoň malou "rozvojovou injekci". Tu snad ještě. Ale nic víc. Jsem totiž přesvědčená, že osobní rozvoj by měl být jenom prostředek, ne životní cíl. Nechci být žena, co zatímco si povznáší ducha, život jí teče mezi prsty. Nechci být manželka, co se správnou manželkou učí být na víkendovém semináři kdesi v horách, místo aby se jí učila být tam, kde je v tu chvíli její muž. Nechci se učit jak být sexuálně aktivnější tak dlouho, až ta seminářová moudra už ani nebudu mít sílu vyzkoušet v praxi. A víte co? Já hlavně už nechci být perfektní. Protože když budu – co potom dál?  

Psáno pro www.zenysro.cz