Okamžik radosti: Proč je dobré být z malé země?

Před pár měsíci jsme si s B. naplánovali, že se po cestě od jeho rodičů zastavíme v Pensylvánii podívat se do města čokolády Hershey a taky do Yorku, kde se vyrábí motorky Harley Davidson. Hershey bylo obrovské zklamání, protože čokoládovnu bourají a ostěhovali do Mexika, tudíž zbyl jen obrovský zábavní park. 

Zato v továrně na motorky člověka vezmou přímo do výroby, kde to strašně hučí a hlučí a smrdí a když za dvě minuty, co běží časovač, neuděláte svůj díl práce, máte průšvih. Prostě taková ideální medicína na občasné pocity, že pracovat doma v obýváku je strašné, protože u toho musíte ještě hodit prádlo do pračky nebo uvařit oběd a celý den nikoho nepotkáte. Tady si najednou připadáte, že máte práci snů. Na druhou stranu, kdybych dokázala zkompletovat Harleye, co by mi odjel z podruky, přišlo by mi to aspoň smysluplné. Někomu bych jistě udělala radost.

Ale. Potřebovali jsme někde přespat, takže když se nám přestalo chtít řídit, rozhodli jsme se hledat hotel. Trvalo to asi dvě minuty, než se objevil první. Šla jsem se zeptat, jestli mají volno a kolik si účtují na noc. Na recepci byla milá blondýna, která zrovna cosi vysvětlovala dvěma Američanům. Ačkoliv se moc často neposlouchám, její přízvuk mi nějak připomněl ten můj. Pocítila silnou touhu zeptat se, odkud je. Načež mi to okamžitě přišlo trapné (nevím proč), celé jsem to zavrhla a v angličtině jsme odbyly formality: místo mají, cena je tolik a tolik.

Vrátila jsem se zpátky do auta sdělit to B. „Místo mají a představ si, holka na recepci je Češka!“ „Wau,“ na to B., „no a odkud přesně je?“ Já: „Já nevím, já jsem se vlastně nezeptala, jestli je nebo ne.“ B. zakoulel očima. Úplně jsem viděla, co mu jede hlavou: „Oh my God, co je na tom položit otázku? Proč vy Češi jste furt tak přehnaně zdrženliví?“, načež jsme se odjeli zeptat ještě do hotelu vedle. Abychom se pět minut poté vrátili do prvního. Tentokrát mi to nedalo. A tak jsem poznala Katku. Ze Slovenska. Byl to v hotelu rušný večer a řekly jsme si asi pět vět. Ale bože, jak já z nich žila! Ta radost, že uprostřed lesů a luk kdesi Pensylvánii potkám někoho, kdo rozumí mojí mateřštině a já její, byla tak silná, že jsem celý večer nemluvila o ničem jiném. „Věřil bys tomu? Slovenka! Tady! Musím si na ni vzít kontakt. Musíme se sejít. Je taky rok … blablabla“. Neznaly jsme se, prakticky jsme si vyměnily asi dvě stě slov, přesto jsem měla pocit, že se mezi námi okamžitě vytvořilo jakési bližší pouto, takový malý pakt našinectví nebo jak to nazvat, a mně kvůli tomu bylo hrozně dobře.

Upřímně myslím, že B. tyhle moje pocity nechápe. Ani nemůže. Američanů je něco kolem 320 milionů. Kdekoliv na světě nějakého potkáte, nepřekvapí to. Je to tak nějak předvídatelné, očekávané, tudíž když se to stane, z logiky věci to nemůže potěšit tak jako když se totéž přihodí člověku ze země velikosti amerického města. A taky proto jsem ráda Češka. Občas je prostě fajn si připomenout, že velikost nemusí být ve všem automaticky výhoda. V téhle obrovské zemi na to mám tendenci často zapomínat.

S Katkou si od té doby vyměňujeme e-maily a já jsem jí poslala i můj dotazník. Vyjde zítra.

Mimochodem, měla z toho setkání stejnou iracionální radost jako já. :)