Když se tak těším domů, proč se mi tam vůbec nechce?

Před pár týdny jsem sepsala blog na téma deset věcí, na které se těším do Čech. A teď říkám, že se mi tak vůbec nechce? Zní to nelogicky, já vím. Asi jako všechno, za čím jsou emoce. Nejspíš je to tím, že ...

... většinu mých myšlenek zabírají obavy a strach. Za prvé si neumím úplně odpovědět – kam to vlastně jedu? Všem sice říkám, že jedu domů, po roce a půl v Americe ale poprvé cítím, že to není tak úplně pravda. Domov je především tam, kde je B. Zároveň vím, že ani Amerika tím domovem ještě není. Pořád se mi stýská a stýskat bude. Pořád ještě tady nemám ten "domovský" pocit, kdy vím, kam k doktorovi, kam ke kadeřnici, do které uličky v našem velkém supermarketu pro vanilkový cukr … Přesto se mi zdá, že odjíždím zrovna ve chvíli, kdy se s Amerikou konečně sžívám. Kdy už se nebojím zvednout telefon, že nebudu rozumět, kdy mám pocit, že v pondělí ráno odcházím do "MOJÍ" školy, kdy mi v "MÉM" Starbucksu automaticky markují oříškové cappuccino, aniž bych musela otevřít pusu. Teď ty křehké vazby na měsíc a půl přetrhnu. Nebude to moc, v Americe, kdy se všechno mění z hodiny na hodinu? Jak těžké bude zapadnout, až se zase vrátím zpátky?

Druhá věc je, že jsem si zvykla na jakousi rutinu. Jak jsem ji v Česku nesnášela, tady, v zemi všech možností světa, kde je naopak velký luxus, jsem se v ní naopak příjemně zabydlela. Myslela jsem si, že mi budou chybět všechny spontánní párty, náhlá kina, setkání ve městě. Jenže stalo se něco přesně opačného. Jejich absence zapříčinila, že mám konečně čas na to, co jsem si do té doby jen z roku na rok přepisovala na seznam svých přání: každý týden zkusit něco upéct, natrénovat na maraton, chodit pravidelně plavat, přečíst aspoň tři knihy za měsíc, psát blog … Těším se, kolik toho doma zase zažiju nového, na všecha ta spontánní překvapení. A zároveň bych chtěla, aby můj program zůstal přesně takový, jaký je teď: příjemně poklidný, kdy stíhám všechno, co mi dělá dobře a radost nejen v tuhle chvíli, ale tak nějak dlouhodobě.

S tím souvisí, že ačkoliv jedu až za tři týdny, už jsem stihla naslibovat snad víc setkání, než můžu uskutečnit. Můj e-mail i telefon se pár týdnů plní pozvánkami, na které nevím, jak reagovat. Komu co slíbit? Na čí oslavu jít? Čí vynechat? Jak to zdůvodnit? Vymluvit se, nebo se omluvit? Koho vidět teď, koho až za rok? Nebo za dva? Kdo ví. Prošvihla jsem spoustu narozenin, svateb, křtin i obyčejných kavárenských plků. S některými známými se můj kontakt přes oceán scvrknul na pár fejsbukových zpráv do roka: Máš se? Ale jo, mám, všechno dobrý, těším se, až se uvidíme. Což se opravdu těším, ale zároveň trochu bojím. Dokážeme navázat a bude případné setkání radost, nebo spíš taková křečovitá nostalgie? Budou takoví, jak si je pamatuju, nebo se změnili? A co já? Změnila jsem se? Jak moc? Budou mě chápat?

Včera mi kdosi řekl, že vzpomínky na místa, kde jsme kdysi žili a na lidi, s nimiž jsme se potkávali, se vždycky jeví v lepším světě, než jaké byly doopravdy. Znamená to, že se mám připravit spíš na horší variantu?

Těžko říct.

Možná že to tak hluboce a filozoficky ale celé prožívám jenom proto, že jedu domů teprve podruhé. Až pojedu počtvrté, podvacáté, třeba odletím a vrátím se zpátky, aniž bych měla pocit, že o tom musím psát příspěvky na blog.