Okamžik radosti: Prázdniny jsou nejlepší, když ještě nezačaly

Když jsem chodila na gympl, pamatuju si, že tyhle červnové dny kolem poloviny měsíce byly z celého roku moje nejoblíbenější. Sice se pořád chodilo do školy, ale známky už byly uzavřené, takže se nezkoušelo, nepsaly se diktáty, v hodinách nám profesoři vyprávěli historky, promítali video nebo nás prostě pustili z hodiny dřív, abychom se poptali v ročníku pod námi a nad námi, komu můžeme prodat učebnice a od koho je naopak koupit. 

Pořád jsme sice měli nějaké povinnosti (jako třeba přijít do školy, abychom se vyfotili), ale stejně mi ty dny připadaly jako prázdniny. A co na nich bylo vůbec nejlepší, že ze skutečných prázdnin vlastně ještě nic neukrojily.

Svým způsobem mám pocit, že tyhle dny byly vlastně ještě lepší než ty poté, kdy se rozdalo vysvědčení a prázdniny skutečně začaly. Protože s tím taky začalo odpočítávání, kdy skončí. Můj tatínek je na tohle expert. Celý život žije jakoby v předstihu a popichuje celou rodinu větami jako třeba „už ti táhne na pětatřicet“ (je mi 32) nebo v létě o prázdninách větou: „No, už se vám to krátí!“, ať bylo pátého července nebo dvacátého srpna.* Každopádně ať zbývalo do konce prázdnin jakékoliv množství dnů, to důležité je, že člověk po takové poznámce už nedokázal vyhnat z hlavy myšlenku, že prázdniny prostě vážně utíkají pryč. To se v červnu nedělo. V takových chvílích, kdy jsme se celá třída fotili před budovou školy, se zdály nekonečné.

Ačkoliv teď chodím do školy jenom jednou týdně a letní prázdniny se mě zrovna letos vůbec netýkají, přistihla jsem se, že v práci se cítím tak nějak podobně, jako když jsem byla gymnazistka. Za poslední týden mi značně ubylo e-mailů i deadlinů, protože spousta časopisů, pro které píšu, jsou přes léto dvouměsíčníky a pokud už nejsou na stáncích, pak minimálně v tiskárně. Záříjová čísla se teprve plánují v redakcích, takže v mé hlavě je tak nějak příjemně volněji. A nejen v hlavě. Když jsem v pátek přišla do knihovny, byla jsem tam úplně sama. V kavárně na mě tři dny ze čtyř vyšel můj oblíbený stůl a taky na silnicích teď odpoledne prostojím nějak méně času než v jiné dny, protože americké školní autobusy už jsou v tu chvíli dávno zaparkované v garážích. No a postřeh vůbec nejdůležitější, celkově mi připadá, že je v tyhle dny v Americe tak nějak méně hlučno. Z mnoha kulturních rozdílů mě nejvíc překvapil ten, jak je Amerika hlasitá. Nejen lidé v autobuse nebo v metru, kde Američana i doma v Česku vždycky snadno poznáte podle síly hlasu, ale kavárny, obchody, školy, kanceláře, ulice a byty, ve kterých hučí spotřebiče, topení nebo klimatizace. Je to nabíjející, protože se pořád něco děje, i příšerně vyčerpávající, vlastně ze stejného důvodu. Tento týden se mi zdálo, jakoby Amerika trochu ztišila hlas.

To všechno ve chvíli, kdy prázdniny ještě oficiálně nezačaly.

:)

* Mimochodem, můj manžel to má úplně stejně jako můj tatínek a dnes, 14. června!!! napsal své sestřenici do e-mailu "užij si zbytek léta".