5 rozdílů mezi bydlením v Česku a v Americe

Tento měsíc mi v časopise Marianne Bydlení vyšel článek o tom, jak se bydlí v Americe. Popsala jsem tam spoustu rozdílů od borůvek velikosti třešní po to, jak snadno v Česku propadáme dojmu, že Amerika jsou jenom mrakodrapy, sklo a ocel, přitom většina lidí včetně mě a mého manžela tady žijeme v populárních dřevostavbách. Na článek jsem ...

... bohužel měla limit jenom 5000 znaků a spousta dalších zajímavých věcí se do něj nevešla. A právě proto mám blog, abych se mohla rozepsat trochu víc. V čem dalším se americké bydlení zásadně liší od českého?

V domácím oblečení můžete na kafe

Když jsem byla malá a dělali jsme doma selekci oblečení, které bylo příliš staré, obnošené, malé nebo naopak velké, vždycky se našly kousky, které by, jak říkala maminka, ještě něco snesly. Putovaly na speciální hromadu „nosíme na doma.“ Někdy jsme je nosili, jindy ne, důležité na tom ale je, že kdykoliv jsme chtěli z domova někam vyrazit, vždycky jsme se šli převléknout do něčeho, ehm, lepšího. Nemůžu hodnotit objektivně všechny Američany, ale tohle můj manžel a moje americká rodina nemá. Od momentu, kdy ráno vstanou, se obléknou tak, aby kdykoliv mohli vyjít kamkoliv ven (do obchodu, do restaurace, na kávu)  nebo mohla přijít nečekaná návštěva. Totéž jsem zažila už v roce 1998 na výměnném pobytu v Anglii, kdy se moje rodina dokonce vůbec nepřevlékala z pracovního ani děti ze školní uniformy. Můj muž se sice po práci převléká ze saka a kalhot, vždycky je to ale do zánovních džínů a trička nebo košile. Jakmile se na nich objeví první díra, cucky nebo ztratí barvu, hází je do koše.

Doma se (ne)přezouváme

Že Američané chodí celý den doma ve venkovní obuvi, to je docela známá věc. Ačkoliv skoro všude mají koberce, ne, nemají doma špínu. Přičítám to tomu, že jednak je všude dost rohožek a třeba u nás v domě než vyjdete (nebo vyjedete výtahem) několik pater, boty se otřou o všechny ty koberce, jimiž je potažné schodiště, chodby, výtah. Nevím, jestli je zouvání dobrý nebo špatný zvyk. Od návštěv jsem se tady naučila ho nevyžadovat a nechávám na nich, jak se rozhodnou. Já osobně se zouvám, protože je mi prostě zatraceně nepříjemné sedět doma na gauči v teniskách. Můj manžel v nich na tom gauči dokonce občas lehával, poslední dobou se ale taky zouvá, zvlášť odpoledne nebo navečer. Ne kvůli čistotě, ale protože je to prostě úleva. A nazout si boty plus zavázat tkaničky vážně není taková dřina. Mimochodem, vyzout se z lodiček a došlápnout bosýma nohama na huňatý koberec v obýváku je jeden z nejradostnějších pocitů na světě.

Kuchyňský šroťák

Co jsem se v Americe ani za dva roky nenaučila pořádně používat, je drtič odpadu. Funguje to tak, že kdykoliv mám nějaké zbytky z vaření jako třeba slupky od brambor, ovoce, zeleniny, ale i drobné kosti z ryby nebo kuřete, případně skořápky od vajec, teoreticky je všechny můžu hodit do výlevky ve dřezu. Pak stačí jen zmáčknout tlačítko, ozve se takový chraplavý zvuk, šnek všechno rozdrtí na kal a voda to spláchne do kanalizace. Zatímco všechny mé známé ho úspěšně používají a pochvalují si, jak jim drtič zjednodušil práci a zlepšil život, já mu nějak nemůžu přijít na chuť. Dokonce jsem se přistihla, že když do něj něco takového jako slupky od cibule zapadne, mám tendenci je vytahovat a házet do odpadkového koše. Problém je, že koš hlavně v letních vedrech prakticky okamžitě zasmrádne. Ale stejně ho radši pětkrát vynesu, než bych něco hodila do drtiče. Nemyslím si, že je to jen kvůli životnímu prostředí, ale taky proto, že likvidace odpadu mi způsobuje jakési podivné potěšení, o kterém vám taky někdy napíšu. :)

Chybějící ploty

Přestože Američané dbají o svůj majetek a svoji bezpečnost jako snad žádný jiný národ na světě, málokde u domu vidíte něco jako plot nebo branku. Před domem je většinou perfektně posekaný trávník a domy jeden od druhého dělí maximálně keře či okrasné květiny. Kdykoliv o víkendu projíždím okolí tady ve Virginii, skoro pokaždé vidím u některého z domu sousedské setkání: buď se hraje basketbal, slaví se něčí narozeniny nebo se griluje. Ačkoliv se Američané hodně často stěhují, od spousty lidí už jsem tady zaslechla, že jejich „nejlepší přátelé jsou bývalí sousedé“. Je mi to opravdu sympatické, protože mi trcohu připomíná atmosféru na Moravě, kde jsem vyrostla. V Praze jsem bydlela na různých místech, ale zažila jsem spíš opak: sousedy „oplocující si“ i balkon ve třetím patře, případně potahují plot předzahrádky jakýmsi zeleným hadrem, aby k nim na zahradu nebylo vidět, když jde někdo okolo se psem.

„Kdybyste bydleli tady …“

Dopravní zácpy v Americe jsou podle mě trochu jiné než v Čechách. Ačkoliv „bumper to bumper“ (nárazník na nárazník a moje oblíbená fráze z rádiového dopravního zpravodajství), pořád se hýbou. Sice rychlostí patnáct mil za hodinu, ale pořád jedete. Ráno mám pocit, že všichni sice nadávají, ale ve skutečnosti nikomu tolik nevadí. Člověk se stihne nalíčit, vypít kávu, odpovědět na e-maily (to všechno kolem sebe denně vidím), večer už je to ale o dost nervóznější. Jednak všichni už jsou duchem u večeře a průjezd okolo obrovských reklamních poutačů s nápisy „Kdybyste bydleli tady, už byste byli doma“, nikomu na náladě nepřidá. Tahle cedule je forma reklamy, kterou magnáti přes nemovitosti propagují předražená sídla v menší či větší blízkosti od centra. Poutače jsou tak americky obrovské, že je prostě nejde ignorovat a myslím, že každý řidič (tedy vlastně každý Američan) dřív či později dojde do stadia, kdy začne uvažovat, jestli by vážně nestálo za to se přestěhovat.