Proč pořád píšu blog, když jsem tak nemožná spisovatelka?

Už několik týdnů intenzivně pracuju na tom, abyste si brzy mohli přečíst blog na nové, rychlejší a přehlednější platformě. Protože tahle, na které můj deník běží teď, nepodporuje funkci, aby se články za uplynulých rok pomocí nějakého jednoduchého kódu překopírovaly za starých na nové, musím je přetahat ručně.

To je nejen náročné na čas, ale na taky na to, abych svůj blog vůbec zachovala.

Když si zpětně čtu svoje články, prakticky u každého pochybuju, jestli stojí za to zaplňovat jím internet. Téměř u každého druhého bych nejraději něco přepsala. Vlastně často úplně všechno. Přijde mi, že myšlenky v mé hlavě byly kolikrát srovnanější, než vypadají napsané přede mnou na obrazovce počítače. Což je paradox, protože často píšu  právě z toho důvodu, abych si je lépe uspořádala. Ani nespočítám, kolikrát za posledních pár dnů jsem se u čtení svých starých textů přistihla, jak často opakuju určitá slova. Jak často zapomínám dělat čárky ve větách. A jak nepečlivě edituju, když na to přicházím až po roce.

Protože kopírovat ručně sto stran textu je velmi monotónní práce, hrozně často prokrastinuju. Většinou tak, že si čtu cizí blogy. Načež propadnu pocitu ještě horšímu a zoufalejšímu, neboť deníky, co sleduju, mi prostě připadají lepší, nápaditější, vtipnější, promyšlenější. Mám pocit, že jejich myšlenky mají přesah, neboť mě tytéž texty baví číst i po roce nebo po dvou.

Paradoxně čím usilovněji se snažím psát lépe, tím horší mám ze svého psaní pocit. Až se dokonce občas přistihnu, že se ho i bojím vystavit. Neboť jsem si skoro jistá, že něco podobného už někde někdo napsal a tisíckrát lépe. Má vůbec celé tohle smysl, ptám se sama sebe.

Ale pak si hned musím odpovědět: má.

Když se totiž podívám na všechny ty zápisy, ať napsané jakkoliv, zanechává to ve mně pocit, že mám prostě hezký život. Jak říká můj kamarád Lumír: „Odprezentovat katastrofu umí každý, ale povedená buchta nebo radost z pěkného dne, to každý bere jako standard. Lidem pro tyhle obyčejné radosti chybí slova prezentace.“

Já se je snažím najít.

Kdybych to dělala do deníku, který bych nevystavovala na internetu, nikdy bych tomu nedala tolik. Několikrát jsem to i zkoušela, vzala sešit, ale většinou jsem zvládla tři zápisy. Vypadalo to nějak tahle: „Dneska fajn den. Pochvala za článek. Byla jsem cvičit. Potkala jsem tam Věru a rozesmálo mě, jak mi vyprávěla o svém rande.“

Když jsem se vedla deník jen pro sebe, flákala jsem ho. Tak jsem se rozhodla zkusit to s veřejným blogem. Nevěřím bloggerkám, které tvrdí, že si nedělají starosti s tím, jestli je to, co napíšou, dobré a jestli je někdo bude číst. Já chci, abyste četli, a tak nad tím přemýšlím skoro pořád. Ve chvílích, jako jsou ty v posledních týdnech, se utěšuju tím, co kdysi řekl americký autor David Carr: „You keep typing until it turns into writing.“